Úvodní strana Historie obce a tvrze Galerie fotografií Archologický výzkum Použitá literatura Kontakty Možnost prohlídek a zakoupení turistické známkyOdkazy na spřátelené stránky prosim.org - tvorba webových prezentací Pluhův Žďár - zámek, obec, Benešovi hosting zdarma


Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle

* asi 1543 (Paprocká Vůle)
+ 27. prosince 1614 (Lvov)

Polský diplomat, politik, kronikář, publicista, heraldik a genealog


Bartoloměj Paprocký z Hlohol (či Hlahol) a Paprocké Vůle je všeobecně považován za zakladatele české heraldiky a genealogie. Hodně publikoval již v rodném Polsku, nicméně svá nejdůležitější díla sepsal až po emigraci z Polska, k níž se z politických důvodů odhodlal v roce 1588. Na Moravě, kde se ho ujal olomoucký biskup Stanislav Pavlovský, napsal roku 1593 Zrcadlo slavného markrabství Moravského.

Po biskupově smrti přesídlil do Čech, kde jej finančně podporovali Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka i samotný císař Rudolf II., a kde v roce 1602 napsal Diadochus (či Diadochos), jednu z nejrozsáhlejších knih v té době v Čechách vydaných.

O sedm let později (1609) sepsal - tentokrát opět na Moravě - publikaci o rodech a erbech slezské šlechty Štambuch Slezský.



Erb Paprockých z Hlohol

Erb šlechtického rodu Paprockých z Hlohol

M. Mysliveček: Erbovník 2 (Horizont 1997)


Dílo:


K tématu Rodopis čili genealogie uvádí Ottův slovník naučný (díl XXI) následující:


První zpracování soustavné vycházelo od Bartoloměje Paprockého. Užil šlechtických archivův tehda hojných (viz "Věstník Královské společnosti nauk", 1890 a 1891), z nichž nám zachoval vzácné výpisky věcí ztracených. Žaluje ovšem také na nepřístupnost u některých rodin. Sice práci svou založil na titulářích. Paprocký byl badatel nekritický, což u něho lze omluviti, nebylť rodilý Čech. Maje vědomost o společném původu Slovanův, přenášel tuto myšlenku i na panské a vladycké rody, jako by se byly rozrodily i do Čech i do Polska. Nemalou zásluhu má i tu, že pojal do svého badání i Moravu a Slezsko...

...Jan Kryštof Pruskovský z Pruskova podobně jako jeho bratr Oldřich Desiderius byl mužem vzdělaným a uměnímilovným. Svědčilo by o tom mimo jiné přátelství a mecenášství vůči již zmíněnému polskému historiku a genealogovi Bartoloměji Paprockému z Hlohol, jehož životní osud v 80. letech 16. století zavál do českých zemí, kde pobýval až do roku 1610 pod ochranou a mecenášstvím řady šlechticů a duchovních hodnostářů. Zde vznikl jeho slavný Diadochus i další jeho díla, mezi nimi Štambuch slezský, který vyšel v Brně v roce 1609. Štambuch slezský byl podvojným literárním dílem. Byla to jednak genealogicko-heraldická práce se zaměřením na slezskou šlechtu, jednak populární traktátové náboženské dílo, snažící se o skloubení historické látky s ideologií potridentského katolicismu. Koncipováno bylo jako sbírka traktátů náboženského obsahu, z nichž každý byl dedikován určitému slezskému šlechtici. Tento traktát byl uvozen rodovým erbem a oslavnou básní se stručnou panegryckou dedikací, zmiňující se též o slavných činech předků, jíž si přízeň příslušného rodu chtěl naklonit. Toto dílo vzniklo většinou v Opolí, kde Paprocký v roce 1607 pobýval. Věnoval je Janu Kryštofovi Pruskovskému, s nímž se zde, či nejspíše již dříve, seznámil.

Dedikace Štambachu slezského napsaná v předmluvě vyznívá zároveň jako blahopřání mecenášovi "Vysoce urozenému pánu, panu Janu Kryštofovi Pruskovskému, svobodnému pánu z Pruskova a na Pruskově, Chřelicích, Bělé, Semilicích, Hradci a Bzenci, Jeho Císařské Milosti radě a komorníku etc., pánu mému milostivému, šťastného panování vinšuje...".

Rodu svého příznivce zde věnoval také dosti místa, a to jak v předmluvě, tak ve třetím traktátu, pojednávajícím o třech skutcích, kterými se člověk smiřuje s Bohem (tj. o postu, almužně a modlitbě), jenž tomuto rodu byl připsán. Zdůraznil zde jejich slezsko-polský původ, vztah k starobylým polským šlechtibkým rodům, a své pojednání o tomto rodu uvedl slovy: "U veliké lásce u králův a knížat polských a slezských bývali, psali se de Prusskowy, de Zylowy vždy primatum v svým rodu vedli i značně se králům zasluhovali a potom i knížatům slezským." Po stručném pojednání o významných předcích v nejstarších dobách se obrátil k Pruskovským, kteří vynikli v 16. století. Zmínil se tu též o Jiřím Pruskovském z Pruskova, jemuž zamýšlel patrně věnovat více místa, ale charakter díla tomu bránil, jak by vysvítalo už z předmluvy: "Urozený pán, pan Jiří, svobodný pán na Pruskově a na Starých Hradích, nejmilejší pan otec Vaší Milosti i Jeho Milosti pána, pana Oldřicha Desideriusa, komorníka i rady Jeho Milosti císaře a místodržícího štolmistrovství, pana z Pruskova a na Starých Hradích a Nové Bystřici a Oticích. Téhož pana Jiřího z Pruskova obšírněji neníčko připomenouti na tak malým místě nemohu...".

K jeho osobě se vrátil i v traktátu, který byl tomuto rodu připsán. Připomenul ho jako potomka Jana z Pruskova, kancléře knížectví opolsko-ratibořského, a jeho syna téhož jména, "kteří za naší paměti u císařův římských u veliké lásce byli." Zmínil se tu opět o obou jeho synech a v případě Jana Kryštofa poznamenal: "Od toho také potomci zůstávají. Na ten čas byli páni mladí." Jako heraldik tu také neopomenul zdůraznit, že tito Pruskovští "se již jiným erbem znamenají od dávných předkův svých a neoddělujíc tolko jelena celého na obú stranách při podkovách užívají."

Bartoloměj Paprocký oslavil rod Pruskovských i ve svém Diadochu. Jako emigrant, který byl nucen pro podporu kandidatury Maxmiliána Habsburského na čas opustit Polsko, byl na podporu mecenášů odkázán. Musel se jim proto zavděčit. Štambuch slezský byl také takovýmto projevem.

| nahoru |