...Jan Kryštof Pruskovský z Pruskova podobně jako jeho bratr Oldřich Desiderius byl mužem vzdělaným a uměnímilovným. Svědčilo by o tom mimo jiné přátelství a mecenášství vůči již zmíněnému polskému historiku a genealogovi Bartoloměji Paprockému z Hlohol, jehož životní osud v 80. letech 16. století zavál do českých zemí, kde pobýval až do roku 1610 pod ochranou a mecenášstvím řady šlechticů a duchovních hodnostářů. Zde vznikl jeho slavný Diadochus i další jeho díla, mezi nimi Štambuch slezský, který vyšel v Brně v roce 1609. Štambuch slezský byl podvojným literárním dílem. Byla to jednak genealogicko-heraldická práce se zaměřením na slezskou šlechtu, jednak populární traktátové náboženské dílo, snažící se o skloubení historické látky s ideologií potridentského katolicismu. Koncipováno bylo jako sbírka traktátů náboženského obsahu, z nichž každý byl dedikován určitému slezskému šlechtici. Tento traktát byl uvozen rodovým erbem a oslavnou básní se stručnou panegryckou dedikací, zmiňující se též o slavných činech předků, jíž si přízeň příslušného rodu chtěl naklonit. Toto dílo vzniklo většinou v Opolí, kde Paprocký v roce 1607 pobýval. Věnoval je Janu Kryštofovi Pruskovskému, s nímž se zde, či nejspíše již dříve, seznámil.

Dedikace Štambachu slezského napsaná v předmluvě vyznívá zároveň jako blahopřání mecenášovi "Vysoce urozenému pánu, panu Janu Kryštofovi Pruskovskému, svobodnému pánu z Pruskova a na Pruskově, Chřelicích, Bělé, Semilicích, Hradci a Bzenci, Jeho Císařské Milosti radě a komorníku etc., pánu mému milostivému, šťastného panování vinšuje...".

Rodu svého příznivce zde věnoval také dosti místa, a to jak v předmluvě, tak ve třetím traktátu, pojednávajícím o třech skutcích, kterými se člověk smiřuje s Bohem (tj. o postu, almužně a modlitbě), jenž tomuto rodu byl připsán. Zdůraznil zde jejich slezsko-polský původ, vztah k starobylým polským šlechtibkým rodům, a své pojednání o tomto rodu uvedl slovy: "U veliké lásce u králův a knížat polských a slezských bývali, psali se de Prusskowy, de Zylowy vždy primatum v svým rodu vedli i značně se králům zasluhovali a potom i knížatům slezským." Po stručném pojednání o významných předcích v nejstarších dobách se obrátil k Pruskovským, kteří vynikli v 16. století. Zmínil se tu též o Jiřím Pruskovském z Pruskova, jemuž zamýšlel patrně věnovat více místa, ale charakter díla tomu bránil, jak by vysvítalo už z předmluvy: "Urozený pán, pan Jiří, svobodný pán na Pruskově a na Starých Hradích, nejmilejší pan otec Vaší Milosti i Jeho Milosti pána, pana Oldřicha Desideriusa, komorníka i rady Jeho Milosti císaře a místodržícího štolmistrovství, pana z Pruskova a na Starých Hradích a Nové Bystřici a Oticích. Téhož pana Jiřího z Pruskova obšírněji neníčko připomenouti na tak malým místě nemohu...".

K jeho osobě se vrátil i v traktátu, který byl tomuto rodu připsán. Připomenul ho jako potomka Jana z Pruskova, kancléře knížectví opolsko-ratibořského, a jeho syna téhož jména, "kteří za naší paměti u císařův římských u veliké lásce byli." Zmínil se tu opět o obou jeho synech a v případě Jana Kryštofa poznamenal: "Od toho také potomci zůstávají. Na ten čas byli páni mladí." Jako heraldik tu také neopomenul zdůraznit, že tito Pruskovští "se již jiným erbem znamenají od dávných předkův svých a neoddělujíc tolko jelena celého na obú stranách při podkovách užívají."