Norbert z Xanten se narodil někdy mezi lety 1080 - 1085 ve městě Xanten v dolním Porýní na německé straně německo-holandských hranic jako syn hraběte Herberta z Gennepu, správce xantenského hradu. Kněžské svěcení přijal z rukou kolínského arcibiskupa Friedricha v prosinci roku 1115.
Dne 25. ledna 1120 založil v údolí Prémontré řád, jehož příslušníci nosili od počátku roucho z bílé vlny. Slavné sliby čistoty, chudoby a poslušnosti složila první premonstrátská komunita na Boží hod vánoční r. 1121. Dne 16. února 1126 existenci řádu definitivně potvrdil papež Honorius II.
V červnu téhož roku byl Norbert téměř proti své vůli na říšském sněmu ve Špýru (za účasti německého krále Lothara a papežských legátů, kardinálů Gerharda a Petra) zvolen magdeburským arcibiskupem.
Zemřel v pověsti svatosti 6. června 1134 a o pět dní později byl pochován v premonstrátském klášterním chrámu Panny Marie v Magdeburku.
Se žádostí o jeho svatořečení se řád obrátil na papeže poprvé v roce 1200, podruhé roku 1521, avšak teprve 28. července 1582 vydal Řehoř XIII. (1502-1585) bulu Immensae divinae sapienti, kterou byl Norbert katolickou církví oficiálně uznán za svatého.
Prakticky od roku 1591, kdy byli premonstráti po vítězství luteránské reformy z Magdeburku protestanty vyhnáni, se datují snahy přenést světcovy ostatky do některé katolické země. Po několika předchozích nezdarech v tomto směru se podařilo opatu pražského strahovského kláštera Kašparovi II. z Questenberka (1571-1640) přimět císaře Ferdinanda II. k vydání příkazu, aby tělo sv. Norberta bylo převezeno do Čech. Avšak ani tentokrát ještě nebylo úsilí premonstrátů korunováno úspěchem, neboť luteráni opakovaně odmítli Norbertovy tělesné ostatky Questenberkovi vydat. Teprve až po porážce Dánů vojskem maršála Tillyho se představitelé města zalekli možného císařova hněvu a sami opata požádali, aby si pro tělo světce přijel.
Původně spočívaly světcovy kosterní pozůstatky ve zvláštní kapli v centru lodi strahovské baziliky Nanebevzetí Panny Marie před kazatelnou, v letech 1811 - 1873 dokonce na hlavním oltáři, a od roku 1873 v boční kapli Sv. Voršily, kde jsou uloženy dosud.