Hrabě Arnošt Vojtěch kardinál z Harrachu

Arnošt Vojtěch z Harrachu (4. 11. 1598 - 25. 10. 1667) byl druhým synem hraběte Karla z Harrachu (důvěrného rádce císaře Ferdinanda II.) a Marie Alžběty hraběnky ze Schrattenbachu. Jako druhorozený syn byl v souladu s dobovými zvyklostmi automaticky předurčen duchovní karieře. Po studiích na jezuitské koleji byl koncem roku 1616 v doprovodu preceptora vypraven rodinou do Říma, kde vstoupil do mariánské družiny kostela sv. Apolináře. V roce 1621 ho papež Řehoř XV. (1554-1623) jmenoval komořím (přičemž získal kanovnické prebendy v Olomouci a v Pasově) a o něco později svým tajemníkem. Jeho sestra Isabela Kateřina byla od roku 1623 manželkou Albrechta z Valdštejna.

Jako pětadvacetiletý byl Arnošt Vojtěch z Harrachu roku 1623 zvolen v pořádí třináctým pražským arcibiskupem (vysvěcen byl 22. ledna v Sixtinské kapli v Římě) a 28. velmistrem Řádu křížovníků s červenou hvězdou (na tomto postu působil až do své smrti), což je církevní řád, který založila sv. Anežka česká. Po porážce českého stavovského povstání fakticky vedl rekatolizaci v Čechách rekatolizaci a společně s olomouckým biskupem Františkem kardinálem z Ditrichštejna (který mu byl sice v církevní hierarchii podřízen, ale politicky jej zastínil) zastával - podobně jako před tím jeho otec - funkci rádce císaře Ferdinanda II. Nutno zdůraznit, že osobně se stavěl proti násilné rekatolizaci i vyhánění nekatolíků z Čech, ovšem oficiální rozhodnutí královského dvora nemohl změnit. Spolu s Ditrichštejnem provedl závěrečnou redakci Obnoveného zřízení zemského, které v roce 1627 přisoudilo duchovenstvu první místo na zemském sněmu přičemž prvním mezi duchovními byl pražský arcibiskup.

Hrabě z Harrachu založil Arcibiskupský seminář a gymnázium. Za jeho působení vznikly v Čechách další dvě samostatné diecéze (= biskupství): litoměřická (1655) a královéhradecká (1664); podle původního plánu, schváleného papežskou kurií, měla být nová biskupství v Čechách celkem čtyři, ale městské rady Českých Budějovic i Plzně s uvedeným záměrem Říma nesouhlasily, neboť se obávaly s tím spojených nákladů, na nichž by se patrně musely podílet. Ve stejném roce, kdy mu byl horažďovickým soudem postoupen spor nezamyslické a volenické fary (1655), byl shodou okolností jmenován také knížetem biskupem tridentským, aby byl ekomicky odškodněn za za oddělení nových českých biskupství od pražské arcidiecéze, kterou následně nově rozdělil na vikariáty, jež umožňovaly lepší správu než dřívější arcijáhenství (každý vikář dohlížel na jednotlivé kněze ve svém regionu a dvakrát ročně je svolával k poradám). Je zejímavé, že hrabě Harrach rešil velmi obnobné problémy, jako jeho nástupce v současnosti: již tenkrát se totiž potýkal s naprostým nedostatkem kněží (z tisíce farností jich v roce 1636 mělo vlastního faráře jen zhruba 350).

Bezpochyby největšího uznání ze strany katolické církve se hrabě Arnošt Vojtěch z Harrachu dočkal 18. ledna 1626, kdy byl papežem Urbanem VIII. jmenován kardinálem.

Po dlouhých diplomatických jednáních byly dne 3. prosince 1626 z původního hrobu v chrámu Panny Marie v Magdeburku slavnostně vyzvednuty tělesné ostatky zakladatele řádu premonstrátů sv. Norberta a dopraveny do klášterního kostela v Doksanech, kde zůstaly uloženy přes zimu. Koncem dubna 1627 prohlásil kardinál Harrach sv. Norberta českým patronem a 1. května bylo jeho tělo převezeno do pražského chrámu Matky Boží před Týnem. Odtud ho následujícího dne doprovodil průvod za účasti více než stovky českých premonstrátů do klášterní baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Strahově.

Z titulu pražského arcibiskupa a primase českého kardinál Harrach dne 21. listopadu 1627 korunoval druhou manželku Ferdinanda II. Eleonoru coby českou královnu a o čtyři dny později jeho devatenáctiletého syna Ferdinanda III. českým králem.

V roce 1629 byla slavnostně zahájena obnova pražské katedrály. V témže roce oslavil Harrach 700. výročí smrti sv. Václava a zavedl u nás svátek Neposkvrněného početí Panny Marie (8. prosince).

Teprve 7. června 1632 převzal kardinál Harrach spolu s biretem jako formálním odzakem své funkce i svůj první titulární římský kostel Santa Maria degli Angeli e dei Martiri; dalším byla v roce 1644 bazilika Santa Prassede all Esquillino a posledním roku 1667 chrám San Lorenzo in Lucina, kde je shodou okolností pohřben Harrachův předchůdce Jan z Jenštejna (1347-1400), v letech 1379 až 1396 třetí pražský arcibiskup.

Na základě restitučního ediktu císaře Ferdinanda II. z 6. března 1629 byly katolické církvi navráceny statky, zabrané protestanty. Česká církev přitom byla jednou z mála, které takto mohly zmíněný majetek vymáhat, neboť v jiných zemích říše se edikt nikdy neprosadil (Ferdinand II. se totiž dohodl s Urbanem VIII., že uspokojí církevní nároky zřízením solní pokladny, a z každé do Čech dovezené bečky soli dostal arcibiskup 15 krejcarů.

V den svátku Jména Panny Marie (12. září) roku 1638 doprovodil kardinál Harrach spolu s císařem zpátky do Staré Boleslavi Palladium země české, ukořistěné o šest let dříve Sasy.

Dne 5. srpna 1646 kardinál Harrach korunoval dalšího českého krále Ferdinanda IV. a o deset let později rovněž královnu Eleonoru a krále Leopolda.

Poté, co 4. března 1654 byla Karlova univerzita spojena s jezuitskou akademií a přejmenována na univerzitu Karlo-Ferdinandovu, obdržel kardinál Harrach starobylý titul kancléře university.

Během svého na tehdejší dobu relativně dlouhého života se hrabě Harrach zúčastnil římského konkláve (= volby hlavy církve) celkem třikrát, a sice v letech 1644 (tehdy byl papežem zvolen Inocenc X.), 1655 (vybrán Alexandr VII.) a 1667 (na papežský stolec usedl Klement IX.), přičemž roku 1655 patřil on sám k horkým kandidátům.

Kardinál Harrach zemřel 25. října 1667 ve Vídni během návratu ze své v pořadí páté cesty do Říma a byl pohřben v rodinné kryptě dvorního kostela vídeňských augustiniánů.

Poznámka: Portét hraběte Arnošta Vojtěcha kardinála z Harrachu i řada výše uvedených informací pochází z webových stránek cs.wikipedia.org.