Uffo Daniel Horn

Byl synem polského vysloužilého důstojníka rakouské armády, trutnovského měšťana a c. k. správce tamního tabákového skladu Ferdinanda Horna (1783-1861), a Marie Berkové (1796-1862), původem z jihočeské Blatné.

Rodokmen Uffo Daniela Horna

Jméno Uffo je dánskou verzí starošvédského jména Offo, což byl mýtický král Dánů. Dá se proto předpokládat, že touto romantickou volbou chtěl Horn starší poukázat na severské kořeny svého rodu.

Přestože rodným jazykem Uffo Horna byla v jeho regionu obvyklá němčina, cítil se jednoznačně Čechem, češtinu ovládal a velmi ctil české dějiny. Svůj vztah k českému národu popsal následovně: Přišel jsem do této země, do své vlasti, ne jako Němec nebo Čech, nýbrž abych mohl pracovat pro svobodu. Shledal jsem skutečně u Čechů spořádanou vůli a sílu k boji za tuto svobodu, česká strana skutečně všechno to vybojovala, co zde nyní máme, přidal jsem se tedy k ní a shledal jsem, že Němci nemají příčinu k nedůvěře, že snad Češi tolik svojí svobodu hájí, že se neostýchají Němce utiskovat.

Od dětství projevoval Horn literární nadání; po maturitě na malostranském gymnáziu (kde na něho zapůsobil především charismatický profesor českých dějin Václav Alois Svoboda) studoval na Filozofické a Právnické fakultě pražské Univerzity Karlovy v Praze, kde k jeho spolužákům patřili Karel Jaromír Erben, Karel Sabina a o ročník výš i Karel Hynek Mácha. Studoval také ve Vídni a podnikl několik cest do Belgie, Francie, Itálie, Maďarska a severního Německa. Více než filozofie a práva mu však byla bližší literatura a hlavně politika. Pro své radikální názory na sebe záhy upoutal pozornost policie absolutistické říše.

Uffo Daniel Horn v revolučním roce 1848

Obrázek převzat z webových stránek commons.wikimedia.org

Aby se vyhnul stálému politickému tlaku i policejnímu dozoru, odešel koncem třicátých let 19. století na čtyři roky do Německa, kde působil jako spisovatel a novinář. V té době byl ve styku s protirežimním hnutím spisovatelů s názvem Mladé Německo. V roce 1842 vydal v Hamburku knížku Österreichischer Parnass bestiegen von einem heruntergekommenen Antiquar (= Rakouský Parnas, na nějž vystoupil zchátralý milovník starých knih), která velmi kriticky hodnotí rakouskou literaturu a její představitele. Ačkoli dílo vyšlo z bezpečnostních důvodů bez uvedení autorova jména, Horn v něm s humorem charakterizuje sám sebe: Je vysoký, atletické postavy, hrubých rysů, s moderním účesem, všude na sebe upozorňuje, je vášnivým tanečníkem mazurky, řádí a vyvádí v životě stejně jako v poezii; má básnickou náturu, jež teprve kvasí – snad z toho ještě vzejde nějaká krásná forma. Je málo nápaditý, rychle tvoří verše. Je příjemný ve styku, na to domýšlivý, má hodně štěstí, zvláště u žen, stále se předvádí, často cituje, zpívá bez hudebního sluchu (příšerně), rád pije pivo, je buršikózní a Čech, občas hrdý a arogantní, z fanfaronství se pouští do hádek; žije v Hamburku (překlad Ludvík E. Václavek).

Po návratu do Trutnova (1843) jezdil přednášet do Prahy a angažoval se v literárním almanachu (= ročence) Libussa, vydávaném od roku 1842 Paulem Aloysem Klarem. Z Hornova veršovaného prologu prvního čísla cituje Eberhard Wolfgramm ve vlastním překladu z němčiny projev autorova ideálu duchovní svobody:

V roce 1846 přesídlil do Drážďan, kde se stýkal mimo jiných i s Gottfriedem Semperem a Richardem Wagnerem a podílel se na vydávání úředně zakázaného liberálnědemokratického časopisu Die Grenzboten (= Poslové přes hranice), který byl v oblibě i u pražských liberálních intelektuálů.

V revolučním roce 1848 Horn vystoupil s peticí, požadující reformu vysokých škol, kterou jako Filozofickou fakultou zvolený představitel pražských studentů dne 15. března první signoval a doručil císaři ve Vídni. Návrh reformy obsahoval celkem osm bodů; podle jednoho z nich se měl tehdejší Ústav polytechnický stát součástí pražské univerzity.

V červnu téhož roku vyrazilo pod Hornovým velením z Trutnova sto šedesát národních gardistů na pomoc Praze, avšak po několika dnech byla garda donucena k návratu.

Po porážce revoluce odjel na nějaký čas do Gräfenbergu (dnes Lázně Jeseník), kde se nejen léčil, ale i skrýval před hrozícím pronásledováním.

V roce 1850 se přihlásil jako dobrovolník k účasti v prusko-dánské válce o šlesvické vévodství, která vypukla již dva roky před tím. Po skončení neúspěšného tažení (1951) své zážitky popsal v díle Von Idstedt bis zum Ende (= Od Idstedtu až do konce).

Po návratu do rodného Trutnova se Uffo Horn věnoval psaní poezie a navenek žil jako kterýkoli jiný měšťan; ve skutečnosti však pokračovaly jeho spory s c. k. úřady, kterými byl roku 1855 obviněn, že je pověstný rudý štváč. Nutno poznamenat, že stejně nelichotivě byl často hodnocen i některými německými intelektuály (např. sudetoněmecký historik a pozdější henleinovský nacionalista Prof. Josef Pfitzner mu přidělil úsměvné pejorativní označení národní obojetník).

Trutnovský měšťan Uffo Daniel Horn

Fotografie převzata z webových stránek www.trutnov.cz

V neděli 26. 7. 1857 se Horn ve svých jednatřiceti letech oženil s o devět let mladší šlechtičnou Vilemínou Kateřinou Antonií (* 29. 4. 1826), dcerou tehdy již zemřelého pensionovaného poručíka Jana Vojtěcha Jenšíka z Ježova (1794 - 16. 6. 1836) a jeho ženy Karolíny, rozené z Puteani (* 17. 2. 1801). Svatba se konala ve farnosti nevěsty v kostele sv. Petra a Pavla ve Volenicích u Strakonic, kde snoubence oddal tamní děkan P. František Šmidinger. V roce 1858 se novomanželům narodila dcera Karolína.

Manželé, jejich rodiče a dcera
(pro zvětšení klikni na rodokmen)

Necelé tři roky po svatbě postihla Horna mozková mrtvice, z níž se už nezotavil a dne 23. 5. 1860 (údajně na selhání plic) zemřel. Pochován byl původně na starém městském hřbitově, který obklopoval trutnovský kostel Narození Panny Marie, přičemž autorem jeho náhrobku s reliéfem zesnulého a lkající múzou byl pražský sochař Tomáš Seidan. Současný městský hřbitov byl vybudován až v roce 1875 kolem starší kaple sv. Kříže, tedy v místech, kde v roce 1866 došlo k jednomu z krvavých střetů pruských a rakouských vojsk. Dnes je dominantou nového hřbitova komplex s novorománskou kaplí sv. Kříže od trutnovského stavitele Adolfa Bohatého. V lodžiích se kromě několika plastik z 19. století nachází rovněž i několik kamenných figurálních a znakových náhrobků ze 17. a 18. století, které sem byly v roce 1887 přeneseny ze starého zrušeného hřbitova u kostela ve městě. Pozoruhodné jsou především rodinné hrobky trutnovských průmyslníků či výše zmíněná Hornova hrobka, do níž byly necelých pět let před tím (ještě na starém hřbitově) uloženy tělesné ostatky jeho předčasně zesnulé dcery Karolíny (+ 12. 11. 1882 ve 24 letech).

Náhrobek Uffo Daniela Horna a jeho rodičů na trutnovském hřbitově
od pražského sochaře Tomáše Seidana (1830-1890)

Po Hornově smrti se Vilemína znovu provdala, a sice za rovněž ovdovělého o dva roky mladšího nadporučíka Ferdinanda Fidlera z Jsarbornu (1. 5. 1828 - 6. 4. 1907), který měl z prvního manželství syna Ferdinanda (21. 12. 1854 - 15. 9. 1923).

Druhý manžel Vilemíny Kateřiny Antonie Jenšíkové z Ježova

Do šlechtického stavu s predikátem von Jsarborn bylo v roce 1854 povýšeno celkem deset členů rodiny Fidlerů, kromě zmíněného Ferdinanda staršího i všichni jeho sourozenci a jejich matka Anna, rozená Eibmannová (otec Franz zemřel již roku 1852).

Nadporučík Fidler byl od 27. 10. 1873 ředitelem kartografického oddělení Vojenského geografického institutu ve Vídni, kde roku 1876 vyšla tiskem jeho publikace Čechy a Morava, severozápad rakousko-uherské monarchie - příručka ke studiu vojenské geografie, údajně velmi podrobná českomoravská topografie o rozsahu 153 stran. Od téhož roku pak působil Fidler v Budapešti a později v Záhřebu a do penze odešel až 29. 11. 1887 jako polní maršál.

V nedělním čísle německých novin Deutsche Macht ze dne 29. 7. 1883 byla otištěna zajímavá zpráva: referovala o tom, že na zasedání Německého školského spolku ve Vídni dne 24. 7. (téhož roku) bylo rozhodnuto o zaslání děkovného dopisu její excelenci paní Vilemíně Fidlerové z Jsarbornu, ovdovělé Hornové, která jménem své zesnulé dcery, slečny Karolíny Hornové, věnovala spolku částku ve výši 1000 zlatých.

V roce 1889 nechalo město Trutnov v hlavní části Městských sadů vystavět Hornovi památník: na pískovcovém podstavci se dvěma stupňovitými schody spočinula jeho bronzová busta, zhotovená podle návrhu významného vídeňského sochaře Viktora Oskara Tilgnera, a při slavnostním odhalení ozdobená vavřínovým věncem s modro-bílou stuhou v trutnovských městských barvách, která nesla nápis Město Trutnov geniálnímu básníkovi.

Když dne 3. 9. 1899 Vilemína Fidlerová z Jsarbornu zemřela, byla pochována do hrobky svého prvního manžela, stejně jako jejich dcera, ale na rozdíl od ní tentokrát už na novém hřbitově na jižním předměstí Trutnova.

Busta U. D. Horna byla později kvůli několika změnám režimů přesouvána z místa na místo; po vzniku Československa se na nějako dobu ocitla dokonce přímo na náměstí, ale jen kvůli tomu, aby byl využit podstavec po odstraněné soše císaře Josefa II. Později (v roce 1982) byla i s podstavcem instalována opět v parku, jenže úplně na okraj, stranou od cesty. Zpátky na původní místo byl Hornův památník navrácen až po roce 2000.

Pomník Uffo Daniela Horna v trutnovských Městských sadech
s bustou od Viktora Oskara Tilgnera (1844-1896)

Fotografie převzaty z webových stránek von.rajce.idnes.cz a www.trutnov.cz

V 90. letech 20. století byla po Hornovi pojmenována ulice na Červeném Kopci v Trutnově a v roce 2010 dokonce i nové trutnovské multifunkční Společenské centrum pro kulturu a volný čas. Centrum Uffo s divadelní kavárnou Horn bylo budováno od září 2008 do dubna 2010 a stálo 478,5 mil. Kč. Prostor se dá upravit jako komorní kukátková scéna s kapacitou 356 míst, konferenční sál (422), plesový sál (456), divadelní aréna (521) nebo koncertní sál (592). Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství jej vyhlásila Stavbou roku 2011.

• Die Vormundschaft (= Opatrovnictví, Výmar 1837)
  Dvouaktová komedie ve verších
  Spoluautor Wolfganag Adolf Gerle (1783-1846)
• Camoens im Exil (= Camoens ve vyhnanství, Vídeň 1839)
  Hrdinou jednoaktového dramatu je portugalský básník, spisovatel a dramatik Luís Vaz de Camoes (anglicky "Camoens", 1524 - 10. června 1580), ve své zemi považovaný za největšího básníka, jeho poezie bývá přirovnávána k tvorbě Shakespeara, Homéra, Vergilia či Danteho
• Lieder eines Blinden (= Slepcovy písně, Praha 1842)
• König Otakar (= Král Otakar, Praha 1845)
  Tragedie o pěti jednáních
• Böhmische Dörfer (= České vesnice, Lipsko 1847)
  Dva svazky novel z prostředí českého venkova
  Svazek I: Der unglückliche Hofmeister (= Nešťastný hofmistr) a Der Bauernesel
  (= Selský osel)
  Svazek II: Paschhampel (= Pašerák), Gevatter Schwanda (= Kmotr Švanda),
  Die beiden Studenten a Das Bad im Gebirge (= Koupel v horách)
• Gedichte (Básně, Lipsko 1847)
• Von Idstedt bis zum Ende (= Od Idstedtu až do konce, Hamburg 1851)
  Autobiografické vzpomínky na dobrovolnou účast autora v prusko-dánské válce o Šlesvicko v letech 1848 - 1851
• Aus drei Jahrhunderten: 1690 - 1756 - 1844
  (= Ze tří století: 1690 - 1756 - 1844, Lipsko 1851)
  Tři historicko-politické novely
• Bunte Kiesel (= Pestré oblázky, Praha 1859)

| nahoru |