Svatý František z Assisi
Svatý František, zvaný Serafinský, se narodil v roce 1181 či 1182 v zámožné rodině v Assisi (asi 25 km od Perugie) v oblasti Umbria ve střední Itálii. Období jeho mládí rozhodně nenasvědčovalo tomu, že by se mohl stát jednou z největších duchovních osobností středověku. Bohatý mladík měl vždy hodně peněz i veselých přátel, s nimiž dokázal užívat radostí života natolik, že měl pověst rozmařilého výtržníka. Původně se jmenoval Giovanni (Jan) a jméno Francesco (František) získal údajně podle Francie, z níž pocházela jeho matka a z které jeho otec Pietro Bernardone kupoval látky, s nimiž obchodoval.
Pohled na městečko Assisi od dnešního vlakového nádraží
Jako dvacetiletý se zúčastnil války mezi městskými státy Assisi a Perugií, v níž byl zajat a ve vězení pak strávil téměř rok. Po propuštění vážně onemocněl, avšak po zotavení se znovu vydal na válečné tažení, tentokrát do Apulie, kde v roce 1205 bojoval s papežským vojskem proti římskoněmeckému císaři Filipu Švábskému (1177-1208).
Téhož roku měl při modlitbě v polorozbořeném kostelíku sv. Damiána vidění, při němž uslyšel hlas Krista, přibitého na kříži, který jej vyzval, aby rozpadlý chrám nechal opravit. František proto vzal z otcova obchodu látky a i s koněm, na němž přijel, je prodal na trhu ve Folignu, a utržené peníze předal duchovnímu správci kostela sv. Damiána.
Na rozdíl od obdarovaného kněze byl však Františkův otec jeho činem velmi rozzloben a žádal, aby František celý obnos vrátil nebo se zřekl svého dědického podílu. Syn však otcovu vůli nesplnil ani po uložení domácího vězení, neboť byl posléze pohnán před civilní soud, před nímž ale odmítl vypovídat. Když byl následně předveden před biskupa, svlékl si demonstrativně svůj svrchní šat a všem přítomným sdělil, že již nemá jiného otce než toho na nebesích. Po tomto prohlášení jej otec údajně proklel a až do své smrti se s Františkem nesmířil, což pozdějšího světce velmi bolelo - když se ho pak po mnoha letech ptali, co pro něho bylo v životě nejtěžší, zašeptal prý: Ta věc s otcem.
Údajně v těchto místech strávil sv. František dva roky jako poustevník
Asi dva roky pak František střídavě pobýval v klášteře v Gubbiu a žil jako poustevník v lesích na Monte Subasio (viz obrázek výše), a kromě již zmíněného kostela sv. Damiána vlastnoručně opravil také kapli sv. Petra a kostelík Panny Marie Andělské, zvaný podle malého sousedního pozemku - který František dostal od benediktinů - Portiuncula (= latinsky díleček). Údajně právě v tomto kostelíku vyslechl v roce 1208 či 1209 kázání na téma úryvku z evangelia sv. Matouše (Mt 10,9-10): Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku, neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť "hoden je dělník své mzdy".
Tato slova Františka tak silně poznamenala, že se stala mottem jeho dalšího života; ačkoli byl svým okolím vnímán převážně jako podivínský chuligán, našlo se i několik jeho následovníků, kteří se podle světcova příkladu rozhodli žít v absolutní chudobě.
Řeholní roucho a breviář patřící údajně sv. Františkovi
Na tomto principu založil pak František řád minoritů, česky menších bratří (latinsky Ordo Fratrum Minorum), aby dal najevo naprostou pokoru. Když dosáhl počet vyznavačů nového hnutí dvanácti, vypravil se František v roce 1209 či 1210 do Říma, kde od papeže Inocence III. dosáhl schválení navržené řehole. Františkův řád pak velmi rychle získával další stoupence, takže roku 1219 měl již na pět tisíc členů. Kromě chudoby propagoval zakladatel také ctnost pokory; pro sebe i pro své bratry odmítal veškerý majetek a za akt pokory považoval žebrání, na živobytí si minorité nicméně vydělávali i prací, např. v zemědělství.
V roce 1212 zapůsobilo Františkovo kázání na osmnáctiletou Kláru z Assisi, která se rozhodla zakladatele minoritů následovat: ačkoli jí rodiče aktivně bránili, téhož roku na Květnou neděli utekla z domova a s několika svými družkami přišla do kostela Portiuncula, kde jí František ustřihl dlouhé vlasy a symbolicky předal hrubé řeholní roucho. Budoucí řeholnice byly nejprve pod duchovním vedením sester řádu sv. Benedikta v nedalekém klášteře a poté s Františkovou pomocí založili při již zmíněném chrámu sv. Damiána vlastní konvent ženské odnože minoritů, podle své fundátorky zvaný později řád klarisek, pečující v Assisi o nemocné žebráky a mrzáky. Klára zemřela v roce 1253 a byla pohřbena v rodném městě.
Ačkoli si to málokdo uvědomoval, obrázek sv. Františka i sv. Kláry
byl do nedávna na naší papírové padesátikoruně.
František se mezi tím pokoušel o misijní cesty po světě, ale příliš štěstí při nich neměl: v roce 1212 jeho loď, směřující do Svaté země, ztroskotala již u pobřeží Jaderského moře, o dva roky později nepochodil při snaze o evangelizaci mezi španělskými Maury, a ani jeho účast na křížácké výpravě Gautiera de Brienne v roce 1217 (či 1219) do Egypta přes audienci u sultána Máleka al Kámila obrácením muslimského panovníka na křesťanskou víru neskončila.
Následkem Františkovy nepřítomnosti v Itálii došlo mezi tím v komunitě minoritů k některým změnám, s nimž jejich zakladatel nesouhlasil. Vzdal se proto úřadu generálního představeného a jmenoval vikářem pro praktické záležitosti Petra Cataniho. Když tento kněz předčasně zemřel, ustanovil František na jeho místo Eliáše z Kortony.
Dnešní podoba kláštera sv. Františka v Assisi s detailem jeho ambitu
Roku 1221 založil František pro laiky třetí řád kajícných bratří a sester, v němž bez řádových slibů mohli obecné zásady minoritů dodržovat i ti, kteří z rodinných důvodů nemohli opustit své domovy. Současně upravil předpisy svého řádu, zavedl jednoroční noviciát (= zkoušku pro nové adepty) a uvedené změny si v kodexu o 12 kapitolách pod názvem Regula bullata nechal v roce 1223 schválit papežem Honoriem III.
Basilika sv. Františka (Basilica di San Francesco), vybudovaná v letech 1228 - 1253
V následujícím roce (1224) se František uchýlil do ústraní na horu La Verna, kde měl během čtyřicetidenního postu další vidění (viděl s nebe sestupovat člověka - anděla, přibitého na kříži), v jehož důsledku se u Františka 12. září téhož roku objevila tzv. stigmata (= krvácející rány na pravém boku, rukou i nohou, jakoby po hřebech Kristových, které byly mimochodem do XX. století popsány u celkem 320 dalších jedinců).
Sužován oční chorobou, kterou si přivezl z Egypta a jež vyústila ve slepotu, i silnými bolestmi v důsledku popsaných ran přečkal František ještě dva roky, během nichž se svými minority vytvořil poprvé v historii živý obraz Betléma: na Štědrý den roku 1223 postavili řeholníci v lese u Greccia jesle ozářené pochodněmi, položili do nich sošku Ježíška a pro dokonalou atmosféru přivedli i vola a oslíka. Tímto činem minorité založili tradici vánočních jesliček, která je neodmyslitelnou součástí svátků Kristova narození dodnes.
Připomínka historicky prvních jesliček neboli Betlému
(postranní oltář dómu Panny Marie Andělské u Assisi)
Dne 3. října 1226 František zemřel (údajně ve své cele u kostelíku Portiuncula) a byl pohřben v kostele svého klaštera v Assisi. Necelé dva roky po smrti (16. 7. 1228) byl papežem Řehořem IX. kanonizován (= prohlášen za svatého). O tři dny později zveřejnil papež bulu s názvem Mira circanos, potvrzující zápis Františka z Assisi do seznamu svatých. Jeho svátek připadá na 4. října, takže v jemu zasvěcených chrámech (i v Kalenicích) se poutní mše slaví vždy v neděli následující po tomto datu.
O povaze sv. Františka existuje řada dobových svědectví, která dokládají jeho smysl pro humor: rád se smál, zpíval a žertoval, doporučoval zvládat důležité životní situace s humorem a tvrdil, že největším vítězstvím ďábla je schopnost oloupit člověka o duchovní radost. Výrazným rysem Františkovy osobnosti byla jeho láska přírodě a především ke zvířatům - mimo jiné opakovaně žádal císaře, aby vydal nařízení, na jehož základě by byli lidé povinni sypat v zimě před domy zrní pro ptáky.
Nejkrásnější dochovanou básní sv. Františka, kterou sepsal roku 1225 - podle tradice na terase před klášterem San Damiano - je Chvalozpěv stvoření (neboli Hymnus slunce), z níž několik následujících veršů uvádí Slavomír Ravik ve své knize O světcích a patronech (2006):
Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
buď Tobě všechna čest, chvála a sláva i všechno žehnání,
jen Tobě, nejvyšší, náleží,
a nikdo z lidí není hoden Tě jmenovat!
Veleben budiž, Pane, se vším svým stvořením,
zvláště s panem bratrem Sluncem,
který je tvůrcem našeho dne a kterým nás osvětluješ;
je krásný, zářící nesmírným leskem,
je, nejvyšší, Tvým obrazem!
Veleben budiž, Pane, za sestru Lunu a Hvězdy,
na nebi si je stvořil, jasné, nádherné a krásné.
Veleben budiž, Pane, za bratra Vítr
a za Vzduch a Oblaka a dobré i všelijaké Počasí,
jimiž udržuješ při životě všechno své stvoření.
Veleben budiž, Pane, za sestru Vodu,
jež je velmi užitečná a pokorná a dobrá a čistá.
Veleben budiž, Pane, za bratra Oheň,
kterým osvětluješ noc,
je krásný a živý a mocný a silný.
Veleben budiž, Pane, za naši sestru, matku Zem,
jež nás udržuje a nosí
a skýtá nám nejrůznější plody a pestré květiny a trávu.
Chvalte a velebte Pána a děkujte mu
a služte mu ve veliké pokoře.