Chřešťovická rodová linie Kaleniců z Kalenic
Zatímco - jak je uvedeno na stránce o zručské rodové linii Kaleniců z Kalenic - koupil už roku 1558 Jan "starší" z Kalenic od své pozdější ženy Johanky Radkovcové z Mirovic za 500 kop českých grošů polovinu chřešťovického panství, zůstala majitelkou druhé poloviny (včetně chřešťovického pivovaru) Johančina sestra Anna, která se provdala za Janova syna Bohuslava. Dne 2. 6. 1572 od Jana "staršího" odkoupila za dvojnásobek původní ceny (tj. za 1 000 kop českých grošů) někdejší sestřin podíl, který pak spolu se svým ostatním majetkem značně mladšímu manželovi odkázala. Ten se tak stal zakladatelem rodové linie, označované podle sídelní tvrze jako "chřešťovická" (viz Rodokmen).
Dnešní podoba chřešťovické tvrze na fotografii z knihy R. Pourové
Hrady, zámky a tvrze, které přežily rok 2000 (Herbia 2006)
Bohuslav z Kalenic a na Chřešťovicích (+ roku 1600, někdy - spíše chybně - uváděn též rok 1602), v pořadí druhý syn Jana "staršího", byl královským úředníkem při zemských deskách. Za peníze, které obdržel od bratra za svůj díl Zruče (3 670 kop českých grošů), koupil 1. prosince 1575 od Kryštofa ze Švamberka několik vesnic zvíkovsko-milevského panství či jejich částí; jmenovitě šlo o části vsí Březí, Kdešičky (či Úděšičky, dnes Zběšičky) a Kluk, celé vsi Bílinu, Křižanov a Veselí, a Prachovský rybník.
Místní kronikář Václav Kočka cituje ve svých Dějinách vsi Chřešťovice z roku 1949 Bohuslavovu poslední vůli, kterou sepsal roku 1577 upadnuv v těžkou chorobu. Ve zmiňované závěti ustanovil poručnicí nezletilých dětí manželku Annu, která měla spravovat rodinný majetek do doby plnoletosti všech synů. Teprve poté jim měla dědictví postoupit; kdyby však mezi nimi nedošlo k dohodě, měla si ponechat vsi Bílinu a Veselí, synové jí navíc měli vydati z každého věrtele piva bílého a půl věrtele řídkého, a teprve po její smrti obě vsi získat. Jelikož Bohuslav pamatoval téměř na vše, rozhodl dále, že opustila-li by (Anna) vdovskou stolici (= pokud by se znovu vdala), vydá se jí 250 kop jejího věna na statku chřešťovickém pojištěných. Nad to měla v takovém případě z lásky manželské dostat ještě dalších 750 kop, dcery pak (za předpokladu Aniny smrti) ihned 200 kop na jejich vychování.
V souvislosti s dějinami chřešťovické tvrze zmiňuje Sedláček příhodu z roku 1584, kterou na rozdíl od něho Václav Kočka datuje zcela přesně - v den nejsv. Trojice (podle historického kalendáře se v r. 1584 slavil tento svátek 3. června). Kočka vysvětlujě, že k události došlo v rámci hostiny, kterou pořádal Bohuslav z Kalenic při příležitosti svého uzdravení. Během oslavy vyprávěla Bohuslavova žena Anna Radkovcová z Mirovic několika přítomným dámám a šlechtičnám z okolí o tom, jak Barbora Svatkovská zastihla Žofii, dceru svou, v stodole v takovém rozpoložení (= in flagranti s jakýmsi mladým úředníkem), že ji tak hrubě uprala, až jí žebra přerazila a že proto do Prahy jela, aby ji tam hojiti potichu dala. Když se to nedloho poté dotčená Žofie dověděla, celkem logicky se cítila na poctivosti a panenství velice zhanobena a žádala po ní právní cestou, aby zveřejnila své soukupy (= zdroje této údajně nepravdivé informace). Anna sice následně několik osob uvedla (jako autora klepu Žofiina otce Petra Svatkovského, jako svědka jakéhosi Václava Kotláře), ale jelikož její slova nikdo z označených nepotvrdil, mohla Bohuslavova manželka považovat za štěstí, že celá věc neskončila rozsudkem, ale smlouvou (vloženou do desek zemských), podle níž nešlo o vědomou pomluvu, nýbrž jen pouhé nedorozumění. Ačkoli Anna následně veřejně deklarovala, že považuje Žofii za hodnou, dobrou, počestnou a zachovalou pannu, ke skutečnému smíření znepřátelených rodin nedošlo. Svědčí o tom mimo jiné další Sedláčkova zpráva, podle níž roku 1599 vešel Bohuslav Kalenice, jsa na Táboře, do domu, kdež Oldřich starší Svatkovský hospodou byl, a maje při sobě rapír, šavli, ručnice, jednu krátkou a druhou dlouhou, pocházel za ním, jemu příčinu řečí dával a potom rapíru naň dobyl, za což byl podle Kočky téhož roku obžalován.
V tzv. ordálních manuálech pražského apelačního soudu z let 1585 - 1588 je zaznamenán soudní spor nobilitované novoměstské řeznické rodiny Šturmů z Greifenberka (jmenovitě Jana, Václava Urbana a Anny Šturmových) s Bohuslavem z Kalenic. Apelační soud tehdy řešil odpor Šturmů proti zvodu na dům za nesplacených 75 kop českých grošů. I když to dnes není jisté, možná právě tímto způsobem získal Bohuslav ve Spálené ulici v Praze dům, o němž Václav Kočka bez citace zdroje píše, že jej roku 1588 koupil.
V Praze se pak Bohuslav z Kalenic zdržoval zřejmě častěji, o čemž svědčí jeho konflikt s Janem Lukaveckýmz Lukavce: Bohuslav sedě s Janem v hospodě na Uhelném trhu, po večeři zpíval jakousi lechtivou lidovou píseň, načež Lukavecký označil interpretovaný text za chybný a svůj názor podpořil návrhem na sázku o 1 000 tolarů, na který pěvec (důvodně lze předpokládat, že v té chvíli stejně jako jeho vyzývatel podnapilý) přistoupil. Následně se Janovi sice podařilo prokázat, že Bohuslavova verze písně byla nesprávná, ale protože ten prohru odmítl přiznat, byl Lukaveckým pohnán před soud.
Ačkoli není známo, kdy Anna Radkovcová z Mirovic zemřela, jisté naopak je, že v roce 1593 se Bohuslav z Kalenic oženil podruhé, a sice s vdovou po Kryštofu Rabenhauptovi ze Suché Marjanou (Marií Annou), rozenou Tetourovou z Tetova (+1602). Zřejmě především díky finančnímu přispění své druhé ženy koupil Bohuslav z Kalenic dne 23. února 1594 za 22 500 kop míšeňských grošů od Vladislava Hozlauera z Hozlau tvrz Bzí spolu s chmelnicemi, pastvinami, mlýnem a dalším nemovitým majetkem. O tom, že nešlo o pouze formální sňatek z finančních důvodů, však svědčí fakt, že již roku 1593 nechal Bohuslav na svou ženu přepsat 8 000 kop českých grošů, které věnoval 8 000 kop, jištěných statky Březí, Dobešice, Hořejší Jehnědno, Chřešťovice a Kluk, a 12. 10. 1595 také již zmíněnou tvrz Bzí a dalších 4 500 českých grošů; těchto peněz se však Marjana po dvou letech zřekla, aby je Bohuslav mohl opět investovat.
Koncem roku 1596 se Bohuslav spolu se svým bratrem Jáchymem (+1609) účastnil pohřbu nejvyššího purkrabí pražského a zároveň nejvyššího kancléře císaře Rudolfa II. Adama z Hradce, který zemřel 24. listopadu 1596 v Praze ve věku 47 let.
Bohuslav z Kalenic měl syny Jana, Oldřicha, Bohuslava a Jáchyma a dceru Kateřinu, z nichž první tři byli z prvního manželství s Annou Radkovcovou z Mirovic, zatímco matkou Jáchyma a Kateřiny byla Marjana Tetourová z Tetova). Všichni synové působili ve službách Rožmberků, nejstarší Jan navíc s platem o zhruba čtvrtinu vyšším než pobírali ostatní rožmberští dvořané. Jan je dále k roku 1592 doložen jako královský úředník při zemských deskách.
Dochovala se i zdánlivě nepodstatná informace, že dne 10. března 1593 obdržel Jan z Kalenic od otce šest koní a 5 500 kop míšeňských grošů na cestu do Nizozemí a Francie, kde se zúčastnil válečného tažení na straně Jindřicha Navarrského (Sedláček usoudil, že možná šlo o Janův dědický podíl, neboť se v roce 1595 usadil na Škvoreticích, zatímco dědicem Chřešťovic se později stal jeho mladší bratr Oldřich).
Když se v září 1594 chystali zástupci královských měst i české šlechty do Uher na válečnou výpravu proti Turkům, vyslal Písek 48 poddaných, Bohuslav z Kalenic tři pěší vojáky a jednoho pacholka s koněm, Oldřich dva jezdce a Jáchym sedm osob pěších, zatímco tehdy už profesionální válečník Jan se postavil do čela celého praporu, do něhož naverboval 489 vojáků.
Jelikož Bohuslav (starší) z Kalenic založil v Chřešťovicích faru a na její dostavbu věnoval 1 000 kop míšeňských grošů (které uložil u městské rady v Písku s pokynem, aby z úroků dostával kněz 50 a kantor či učitel 10 kop ročně), zavázal ve své druhé poslední vůli (první z roku 1577 pozbyla smrtí Anny Radkovcové z Mirovic platnosti) druhorozeného syna Oldřicha, dědice Chřešťovic, aby stavbu fary dokončil a dohlédl na její obsazení protestantským knězem. Ve své závěti z roku 1598 rovněž určil, aby nejmladší Jáchym (+1621), který byl na rozumu nedostatečný, zůstal pod Oldřichovou (R. J. Meraviglia-Crivelli uvádí patrně chybně, že pod Janovou) ochranou. Protože Jan z Kalenic přišel při předcházejících výpravách do Holandska i Uher o téměř celý majetek (podle mínění Bohuslava však nikoli vlastní vinou), odkázal mu otec nehledě na vypořádání z roku 1593 již zmíněný dům ve Spálené ulici v Praze a 1 500 kop míšeňských grošů.
Obě fotografie kostela sv. Jana Křtitele v Chřešťovicích
převzaty ze stránek www.albrechticenadvltavou.cz
Poté, co se po Bohuslavově smrti (1600) všichni jeho synové z prvního manželství Jan, Oldřich a Bohuslav zřekli nároku na Bzí ve prospěch své ovdovělé nevlastní matky Marjany Kalenické z Tetova, přenechal Oldřich téhož roku bratrům Veselí, Křižanov a další vsi v okolí, a sám se podle otcova přání ujal Chřešťovic.
Veselí získal Bohuslav, který se poté psal s predikátem "Kalenice z Kalenic na Veselí", ale zřejmě řadu let neodváděl stanovené daně, protože figuruje v Soupisu dlužníků berní v kraji Bechyňském za léta 1605, 1606 a 1607 ze dne 16. dubna 1608 (teprve v souvislosti se zápisem do zemských desek v roce 1630 nechal nový majitel Adam ze Šternberka zmíněnou vesnici Veselí přejmenovat na Veselíčko, aby ji odlišil od Veselí nad Lužnicí).
Ve třetím díle Hradů, zámků a tvrzí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je uvedeno, že po smrti Marjany Kalenické z Tetova (1602) připadl statek Bzí (na němž v té době žil také Burjan Tetour z Tetova a Malenovic i jeho dcera Anna) Magdaléně Tetourové z Tetova, od roku 1601 provdané za Albrechta Hložka ze Žampachu, s nímž měla syna Mikuláše Bohuslava.
Václav Březan a později též August Sedláček se zmiňují o tom, že Oldřich z Kalenic se 21. června 1595 - patrně zásluhou svého otce - stal vrchním lovčím (německy Jaegermaisterem) Petra Voka z Rožmberka. Nemalý vliv Bohuslava z Kalenic, jenž patřil k Vokovým věřitelům, se v této souvislosti jeví jako velmi pravděpodobný.
Václav Březan při popisu svatební hostiny Jana Zrinského ze Serynu s Marií Magdalenou Novohradskou z Kolovrat, která se konala na českokrumlovském zámku 7. listopadu 1600, rovněž naznačil, že výřečný a pohotový Oldřich z Kalenic byl více než důstojným protihráčem známého básníka Šimona Lomnického z Budče a s důvtipem dokázal bavit vybranou šlechtickou společnost. I po roce 1608, kdy již nebyl v rožmberských službách, údajně svého bývalého pána na Třeboni často navštěvoval a při pohřbu posledního Rožmberka v roce 1612 vedl spolu s Jiříkem Staškem z Cidliny Vokova koně, oděného do slavnostního generálského brnění z doby vojenského tažení české šlechty do Uher.
K 8. lednu 1602 se vztahuje Březanův údaj o Oldřichově svatbě na Bzí s Annou, dcerou tehdy již zemřelého Burjana, která prý byla údajně pověstně lakomá a hrubá. Sedláček popisuje, kterak byl Oldřich svou ženou často nucen k bití či věznění poddaných, se kterými se Anna nepohodla. Pokud však některého z domnělých viníků potrestat nechtěl, mstila se mu žena tím, že s ním na určitý čas přestala mluvit a odmítala mu připravovat jídlo, takže podle Sedláčka měl-li něco, jedl, a neměl-li, tedy s lačným žaludkem šel spat. V takové situaci si údajně posílal pro potraviny ovčáka nebo se stravoval u mlynářky. Zdá se až neuvěřitelné, že ve svém sídle hladovějící šlechtic "pod pantoflem" patřil současně k oblíbeným bavičům urozené společnosti, nicméně není divu, že se Oldřich lépe než doma cítil na Třeboni, kde býval ubytován buď přímo na zámku nebo - rovněž na náklady Petra Voka - ve městě.
Po Oldřichově smrti (23. února 1619) se nezletilého syna Jana Adama (dcera Markéta zemřela před vánocemi roku 1613 a byla pochována v kostele sv. Jana Křtitele v Chřešťovicích) musel podle závěti ujmout jeho vzdálený strýc Jan "nejstarší" z Kalenic na Škvořeticích. Šlo o pokyn velmi prozíravý, neboť chlapcova matka se mnohem více než o dítě zajímala o veškerý movitý majetek (nejen peníze a klenoty, ale i veškeré oděvy a nábytek), který následně v obdivuhodné rychlosti přepravila do svého sídla v Bernarticích; podle Sedláčka si ještě za Oldřichova života dala zavolat zámečníka, aby jí pomohl otevřít manželovu pokladnici, a po jeho úmrtí údajně nechala z Chřešťovic do Bernartic odvézt všechno obilí a kvapně hnát i dobytek.
Fotografie náhrobku Markéty z Kalenic z červeného mramoru z roku 1613,
umístěném v chřešťovickém kostele sv. Jana Křtitele
(převzata ze stránek www.albrechticenadvltavou.cz)
Po bělohorské bitvě požádala ovdovělá Anna z Kalenic, aby byl syn opět svěřen do její péče, k čemuž dal místodržící Karel z Lichtenštejna roku 1621 svůj souhlas a dokonce potvrdil její vlastnické právo na Chřešťovice. Anna se však postupně dostala do tak velkých ekonomických potíží, že na základě nařízení komisařů zemského soudu o nuceném prodeji z 24. 8. 1624 přešly Chřešťovice - spolu s Nahorským a Dobešickým dvorem a částí řeky Vltavy se třemi mlýny - patrně roku 1628 do správy věřitele Adama ze Šternberka a na Bechyni. O dva roky později byly za 12 500 kop míšeňských grošů prodány Aleně Marii, manželce Václava ze Šternberka, rozené Hozlauerové z Hozlau. Hotově však Alena Marie zaplatila jenom 4 000 kop; podle kupní smlouvy měla každé následující tři roky Anně z Kalenic splatit dalších 1 500 kop (dnes není zřejmé, kolik těchto splátek mělo být a bylo), zbytek pak měl obdržet Jan Adam po dosažení své plnoletosti, tj. dvaceti let. Když ale Anna z Kalenic roku 1636 zemřela, Jan Adam ještě zletilý zjevně nebyl, neboť Česká komora Alenu Marii ze Šternberka písemně vyzvala, aby na pohřeb přispěla částkou, kterou sirotek Jan Adam bude kvitovati, až se mu plná léta doplní.
O Oldřichovu bratru Bohuslavovi je známo pouze to, že v roce 1602 byl majitelem vsi Veselí (dnes Veselíčko), roku 1625 od své manželky Bohuslavíny z Tetova (s níž měl dceru Kateřinu, provdanou Sladovskou) obdržel darem její dům v Táboře, a podle Pamětí Mikuláše Dačického z Heslova zahynul v květnu 1625 násilnou smrtí (Léta 1625 - Zabit v cestě pro peníze od vojákuov loupežných pan z Kalenice, člověk bohatý; a to jse stalo měsíce máje). Jelikož podle jiných pramenů zemřel Bohuslav z Kalenic až roku 1630, je možné, že se Dačického zmínka o loupežné vraždě týkala Bohuslavova bratrance Hynka z Kalenic.
Někdy po roce 1572 si Jetřich Hozlauer z Hozlau (+1616) vzal za ženu sestru zmiňovaných čtyř bratří Kateřinu z Kalenic, s níž měl 5 synů: Adama ml., Jindřicha ml., Jana Oldřicha, Jiřího a Václava; Hozlauerové z Hozlau byli starým českým rodem německého původu, jehož původní forma jména "Haslauer" je odvozena od tvrze Haslau na Chebsku; ve štítu erbu, pokosem a pošikem rozděleném, se střídalo červené a stříbrné pole a nad přílbou byl zlatý snop, symbol svornosti a hojnosti. Záhy po svatbě Jetřich na svou manželku přepsal tvrz s poplužním dvorem v Olší a k tomu 650 kop českých grošů. Dne 12. 12. 1615 pak panství Olší se vsí Nové Dvory za 8 000 kop míšeňských prodal svému synovi Adamovi mladšímu a peníze zřejmě rozdělil mezi jeho ostatní bratry, protože ti pak roku 1618 nechali tvrz bez námitek zapsat do zemských desek na Adama.
Pozoruhodná je postava údajně velmi kruté Anny z Kalenic a na Olší (+1655), provdané za Adama mladšího Hozlauera z Hozlau. V úterý po sv. Voršile (tj. po 21. říjnu) roku 1628 koupila od císařského rady a malostranského kupce a měšťana Jana de Vitte z Lilienthalu za 32 000 kop míšeňských grošů vsi Podboří a Opařany s tvrzemi a hospodářskými dvory. Opařanskou tvrz nechala následně přestavět na zámek, do kterého pak po prodeji Olší za 8 300 kop míšeňských Janovi Menšíkovi z Menštejna (14. 3. 1630) s manželem přesídlila. Podle Sedláčka byla násilnické povahy, což se mimo jiné projevilo tím, že roku 1645 sadisticky (bitím metlou, karabáčem, kyjem a dokonce rozpáleným železem) usmrtila jakousi děvečku. Za to byla roku 1647 obžalována královským prokurátorem, a přestože soud jí úmyslnou vraždu neprokázal, dočkala se pokuty pěti set kop českých grošů a ještě k tomu šestitýdenního vězení v Bílé věži Pražského hradu. Po její smrti připadlo panství dcerám Alžbětě, Barboře, Aleně a Kateřině, které je roku 1656 prodaly hraběnce Františce Slavatové rozené z Meggau.