Škvořetická rodová linie Kaleniců z Kalenic
K roku 1446 je jako spoluvlastník škvořetické tvrze nedaleko Blatné (viz její vývoj: před r. 1843, koncem 19. stol. a v r. 1960) kromě Zdeňka ze Šternberka a Konopiště uváděn také Beneš z Kalenic (+1476). Odkoupením Zdeňkova dílu se Beneš roku 1462 stal majitelem celého panství, které pak bylo v držení příslušné větve Kaleniců z Kalenic (nazývané podle tvrze "škvořetická" viz Rodokmen) nepřetržitě až do roku 1668, o čemž dodnes svědčí sešlapaný náhrobek Kaleniců v podlaze presbytáře kostela Nanebevzetí Panny Marie v nedaleké Blatné.
Po něm spravoval rodové državy jeho syn Oldřich z Kalenic (kterého měl se svojí ženou Johankou ze Lčovic), jenž od roku 1465 působil jako protestantský bakalář na pražské univerzitě a roku 1478 složil satirický list proti straně "pod jednou", zosobněnou především majitelem sousedního blatenského panství a nejvyšším hofmistrem království Českého Jaroslavem Lvem z Rožmitálu. V první části třetího dílu Českých dějin (Věk poděbradský) od Rudolfa Urbánka z roku 1915 je citována ukázka z Oldřichova satirického Listu Luciperova k panu Lvovi (dle odkazu z Nejedlého stati na straně 17 Věstníku společenského z roku 1903), svědčící o údajně vysoké úrovni teologických znalostí obyvatel českých zemí: A lid v království českém, nám velmi odporném, v zákoně Ježíšově jest nade všecky národy lidské dospělý a umělý, neb jsme jiné lidi i národy oslepili, aby jim nesvítilo čtení Ježíšovo, ale lidu českého oslepiti nemuožem.
V roce 1488 měl Oldřich jakýsi spor s Purkartem z Kestřan, o pět let později (1493) je připomínán nejen jako majitel statku u Klení v jižních Čechách (patrně jižně od Trhových Svin), ale především jako purkrabí Pražského hradu. Jeho bratr Jan byl podle Augusta Sedláčka majitelem tvrze v Dražovicích východně od Sušice.
Podle osmistránkové publikace Kostel sv. Jakuba Staršího v Sedlici, napsané R. Krejčovou roku 2002 při příležitosti stého výročí posledního vysvěcení chrámu (12. října 1902) údajně podle obecních a farních kronik, zde z majitelů škvořetického panství byli kromě Oldřicha z Kalenic pohřbeni také Emanuel Maxmilián (1473) a Tadeáš z Kalenic (1568). Při bourání starého kostela v dubnu roku 1752 bylo odkryto celkem devět hrobek, při čemž nalezené kosterní pozůstatky byly uloženy pod podlahu chrámu nového. Není vyloučeno, že některé z nich patřily právě příslušníkům zmíněného šlechtického rodu.
Náhrobky dvou posledních Kaleniců ze škvořetické linie
v lodi kostela sv. Jakuba Staršího v Sedlici na fotografiích Pavla Veselého
(vymření rodu symbolizuje otočení náhrobních kamenů hlavou dolů)
Škvořetice zdědili snad roku 1498 Oldřichovi synové Zikmund, Bohuslav a Beneš, kteří zpočátku hospodařili zřejmě dohromady, neboť ještě roku 1505 vyslali všichni tři společně do tzv. loketské vojny jednoho svého poddaného. Od roku 1517 je již jako majitel Škvořetic připomínán pouze Beneš z Kalenic, jenž údajně v roce 1522 přeložil jeden z Husových spisů, později figuroval v jakémsi blíže neurčeném sporu, posuzovaném roku 1528 soudem v Horažďovicích a v roce 1529 založil v Liblicích rybník (při čemž využil povolení svést do nádrže vodu z lesa Zvozu, který patřil píseckému hradu). Se svojí manželkou Johankou z Tisové měl dceru Alžbětu, kterou provdal za Přecha VIII. z Čestic. Beneš z Kalenic zemřel patrně v roce 1535 (či nedlouho poté). Jeho bratr Bohuslav (či Bohuš) je v letech 1517 a 1523 zmiňován jako majitel mačkovské tvrze, po níž se psal také "z Mačkova".
Další generací Kalenických byli Jiřík, Jan (zvaný "mladší") a Zikmund, patrně Benešovi synové.
Podle zmínky v Hradech, zámcích a tvrzích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku došlo po smrti Jana (či Jiřího) Korbela z Bukové (po roce 1523) k dělení jeho majetku, při čemž polovinu tvrze a dvora v Čekanicích jižně od Blatné získal Jiřík z Kalenic, zatímco majitelem druhé polovice byl Václav Muchek z Bukova, od nichž v letech 1539 - 1540 obě části odkoupil Přech Popovský z Bezejovic.
Zatímco zřejmě nejstarší Jiřík, doložený v roce 1536 na Škvořeticích, si patrně už v roce 1540 vynutil vyplacení dědického podílu a v letech 1543 - 1549 měl za půjčku ve výši 100 kop grošů (poskytnuté Apoleně, dceři Jindřicha Koupského z Břízy a manželce Jana Koce z Dobrše) v zástavě tvrz, dvůr s příslušenstvím a ves Hvožďany, hospodařili jeho bratři Jan a Zikmund nadále společně: v roce 1540 si pronajali církevní statek Horosedly u Mirovic a o tři léta později (1543) vložili tvrz, dvůr a ves Škvořetice i ves Leskovice do obnovených zemských desek.
Jiřík, který roku 1550 prodal Hynkovi Vrábskému z Vrábí tvrz, dvůr i ves Lnářský Málkov, pravděpodobně nebyl s rozdělením dědictví po otci spokojen, neboť mezi ním a bratry docházelo i s odstupem času k opakovaným sporům ohledně finančního zabezpečení jejich matky i sester, jež zřejmě žily s Jiříkem.
Pozůstatky tvrze ve Lnářském Málkově na obraze z XIX. století a dnes
z knihy F. Kašičky a B. Nechvátala Tvrze a hrádky na Strakonicku (1986)
a z knihy R. Pourové Hrady, zámky a tvrze, které přežily rok 2000 (Herbia 2006)
V roce 1553 (někdy je - asi chybně - uváděn již rok 1551) se Jiřík z Kalenic stal majitelem Zruče, kterou koupil od Jana Černčického z Kácova a nikoli od Jindřicha Střely z Rokyc (jak se mylně občas píše), jenž byl majitelem do roku 1548. O pět let později (1556) se Jiřík z Kalenic stal místopurkrabím Pražského hradu a zřejmě ještě téhož roku zemřel, přičemž po sobě zanechal jediného dědice - syna Adama.
Erb Adama z Kalenic jako jednoho z nejvyšších zemských úředníků na vyobrazení z rukopisu Tabulas insignia picta z poloviny XVIII. století, uloženém v knihovně Národního muzea v Praze (převzato z Heraldiky Karla Schwarzenberga z r. 2007)
Text: Adam Kalenice z Kalenic, Králové její milosti Úředník při Dskách Zemských
Jiříkův syn Adam prodal Zruč svému strýci Janu z Kalenic, zvanému v rámci rodu "starší" (+1574), který se tím de facto stal zakladatelem zručské rodové linie Kaleniců z Kalenic. Udává se, že Jiří z Kalenic získal Zruč v roce 1560, ale ve skutečnosti k tomu muselo dojít o několik let dříve, protože už k roku 1557 je uváděn s přídomkem "na Zručech" (tj. na Zruči).
O rok později (1561) byl již zřejmě Zikmund po smrti, neboť Jan "mladší" je uváděn jako jediný vlastník škvořetické tvrze, kterou nechal přestavět na renesanční zámek, v jehož všech čtyřech rozích byly v té době vybudovány věže s báněmi.
Jan mladší z Kalenic na Škvořeticích je spolu s Jiřím Kokořovcem z Kokořova a na Šťáhlavech a Zikmundem Korbelem z Bukové podepsán jako svědek na listu z 13. srpna 1563, jímž Zdeněk ze Šternberka a na Blatné přiznává, že v souvislosti s koupí zámku Blatné od své manželky Kateřiny Řepické ze Sudoměře mu byla jako jeho majetek omylem zapsána i část řeky Buzičky od Blatné k buzickému mlýnu, a dává tak blatenským měšťanům právo, aby uvedenou chybu dali v zemských deskách opravit.
Před létem 1568 zemřel i Jan mladší (z téhož roku se zachovala jeho závěť, vložená do zemských desek), takže k roku 1572 je coby majitel Škvořetic zmiňován Bohuslav Šlejbor z Tisové, ve skutečnosti však pouze jeden z poručníků Janových nezletilých dětí (August Sedláček v Hradech, zámcích a tvrzích ironicky poznamenal, že nejdéle na Bohuslava Šlejbora jistě vzpomínal sedlák Tintěra z Mačkova, kterému poručník Kaleniců natloukl ručnicí).
Roku 1581 koupil Adam z Kalenic od Švamberků ves Skoupý, která do té doby patřila po více než sto let ke Zvíkovu. Vybudoval zde tvrz, kterou s dvorem, vsí a lesy u Makonína a Křemenice v roce 1596 prodal za 6 300 kop míšeňských grošů majiteli sousedního obděnického panství Jakubu Krčínovi z Jelčan (1535 - 1604).
Schéma zbytku obděnické tvrze a fotografie její brány ze začátku XX. století
z knihy Encyklopedie českých tvrzí II (Argo 2000)
Krátce po roce 1572 se dědičného škvořetického panství ujal nejstarší z Janových synů Beneš, který se později oženil s Annou Řepickou z Jilmanic. August Sedláček napsal, že se o ní zrovna pochvalně nemluvilo, aniž by toto hodnocení nějak blíže vysvětlil. Jisté je, že poprvé byla provdána za Jana Řepického ze Sudoměře, po jehož smrti roku 1575 zdědila také výše zmíněnou tvrz a dvůr v Čekanicích, s pokynem, aby majetku užívala buď do smrti aneb stavu změnění a po ní aby spadl na bratra jeho Šebastiana Chvala. Tato změna nastala právě jejím sňatkem s Benešem z Kalenic, k němuž zřejmě došlo před rokem 1580, kdy je už jako vlastník Čekanic uváděn Šebastian Chval.
Beneš sám byl povahy klidné, ale často u něho k výtržnostem přicházelo. Tímto konstatováním, které diskrétně zastírá spíše nedostatek odvahy flegmatického Beneše, uvádí August Sedláček v 11. díle svých Hradů, zámků a tvrzí následující příhodu o vskutku neotřelých námluvách patrně podnapilého a i na tehdejší dobu zjevně primitivního Oldřicha Smrčky z Mnichu:
Roku 1586 přijel Oldřich Smrčka na tvrz Škvořetice, vystřelil na dvoře před mostem z několika ručnic, potom přišel nahoru do světnice, ani páni večeřeli, sedl ke stolu, měl hrubého psa s sebou, namáčel v míse a dával psu; když pes ukousl, on také sobě zase omočil a jedl po psu. Potom řekl: "Pane Beneši! Dávno-li jste byli na Prádle?" Beneš mu odpovědi nedal, a on opět řekl: "Pane Beneši! Jedno-li jste vy mi dobrý?" A Beneš opět nic neřekl, než Vilém Trmal mu řekl: "Ej, Smrčko! Což ty se na něho domlouváš? Kdyby ho za to žádal, snad by tvoje dobré jednal." Potom sám Smrčka řekl: "Kdo má Smrčkovi svou dceru dáti, aby ji radši dal oběsiti." Pak zpíval písně nehezké, kterých přítomní jakživi neslyšeli, a když se ho Trmal ptal, kde se těm písním učil, odpověděl, že se jim učil mezi pacholaty na drahách, když kobyly pásli. Poté paní vstala od stolu s pannami svými a šla do malé světničky, kdež děti byly, ale Smrčka šel za nimi, div že jim na sukni neušlápl, jazyk vyplazoval až na bradu, pak sedl zase ke stolu a řekl k Benešovi: "Kalenice, dej mi svých pět." On mu nechtěl ruky dáti a nic proti tomu neřekl, až mu podruhé řekl. Tu Beneš zase řekl, proč by nedal, a podal mu ruky. A on ho chtěl uhoditi jeho rukou "v houbu", přistrčiv mu ji k ústům, ale pán rukou trhl a zmocniv se Smrčkovy ruky, nedal se uhoditi. Když poté Smrčka vyskočil doprostřed světnice a rapíru dobyl, přiskočiv k němu Trmal, pravil: "Ej, Smrčko! Což děláš? Což ho chceš v jeho domě mordovati?" Beneš sice v rukou nic neměl kromě facalitu, ale přece, když pachole jeho vskočilo na lavici pro kord, řekl mu: "Ej, Šimku, nech toho, nepočínej nic, já sobě to jináče k nápravě přivedu." Potom když Smrčku dolů vedli a Beneš u přítomných si usvědčoval, co Smrčka tropil; tento ještě křičel: "Šelmo lysá! Hromský umflote! Přísahám Pánu Bohu, žeť to na tu tvou lysou hlavu vsadím, žeť toto neodpustím!" Potom přišed nahoru, píchal dobytým kordem do oken, až několik koleček vyrazil.
Dalšími syny Jana "mladšího" z Kalenic byli Zdeněk, doložený k roku 1589 na Tisovém a Adam.
Když nejstarší Beneš v zimě roku 1595 zemřel, měl být podle závěti jeho syn Jan (ale pochopitelně i majetek) svěřen do péče Benešova mladšího bratra Zdeňka, žijícího snad od roku 1566 na dědičném statku Kaleniců v Kamenné u Milína, o němž není známo, za jakých podmínek jej Zdeněk získal. Protože vdova Anna měla na škvořetickém panství zapsáno 9 000 kop věna a o zodpovědnosti poručníků patrně věděla své, požádala Zdeňka, aby děti (kromě Jana porodila Benešovi i dceru Kateřinu) i majetek ponechal v její péči. Když navíc slíbila, že zajistí opravu svěřených rybníků, nebude opouštět Škvořetice a své nároky sníží na 6 000 kop, jejichž vyplacení nebude do Janovy zletilosti požadovat, vyslovil Zdeněk 4. května 1595 svůj souhlas, s poměrně populisticky znějící podmínkou, aby lidí poddaných neobtěžovala.
Zdeněk byl roku 1601 údajně zákeřně zavražděn; Mikuláš Dačický z Heslova k tomu doslova uvádí: Zabit jest zrádně v nějakém háji jeden Kalenice z Kalenic a tak mrtvý, dopola zakopaný nalezen; skrze což dva bratři Dejmové těžkost jměli, a jeden z nich utekl a nějaký Voříšek v Praze jat, ku právu dodán, zmučen a sťat jest.
Zdeněk patrně žádné potomky neměl, neboť k roku 1603 je v souvislosti se zmíněným zbožím v soupisu poplatníků uveden Adam z Kalenic "na Kamenné" (patrně nejmladší syn Jana "mladšího" a Zdeňkův bratr), který dosáhl plnoletosti roku 1578, a od něhož se zřejmě roku 1615 dostalo do rukou Jana staršího Ježovského z Lub.
Benešův syn Jan (zvaný "nejstarší") převzal škvořetické panství až po dosažení dospělosti; August Sedláček popisuje událost z 25. 3. 1599, kdy blíže neurčený Jan z Kalenic (snad právě Jan "nejstarší") spolu s proslulým výtržníkem Petrem Smrčkou (zvaným též Oblajovským) z Mnichu násilně vnikli do nárožního domu Oldřicha Přehořovského z Kvasejovic na táborském náměstí a s kordy v rukou zničili značnou část jeho mobiliáře.
V roce 1628 pořídil Jan "nejstarší" z Kalenic svou poslední vůli, podle níž měl jeho syn Jan Vilém získat Škvořetice a sedm vesnic a dcera Johanka (provdaná později za Jana Václava Běšína z Běšin (příslušníka vladyckého rodu, pocházejícího ze stejnojmenné vsi nedaleko Klatov) statek Kozly severozápadně od Písku (dnes Kožlí u Čížové) s tvrzí z druhé poloviny XVI. či začátku XVII. století a tři další vsi.
Když v adventu 1629 Jan "nejstarší" zemřel, stala se poručnicí nezletilých dětí Jana Viléma a Johanky jejich matka Lidmila (či Ludmila) Kalenicová, rozená Deymová ze Stříteže; o tom, že výše zmíněný příbuzenský poměr mezi rody Kalenických a Deymů ze Stříteže nebyl ojedinělý, svědčí informace zaznamenaná v Hradech, zámcích a tvrzích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, podle níž Mikuláš Deym ze Stříteže roku 1630 (krátce po otcově smrti) koupil od své matky Kateřiny, rozené z Kalenic (+ 10. 10. 1638), vdovy po Janu Deymovi ze Stříteže (1575-1630) a patrně sestry Jana "nejstaršího" z Kalenic, tehdy relativně novou tvrz a dvůr v Drhovli u Písku.
Dnešní vzhled tvrze v Drhovli na fotografiích z knihy R. Pourové
Hrady, zámky a tvrze, které přežily rok 2000 (Herbia 2006)
Roku 1650 koupila vdova Lidmila Kalenicová od Jiřího Václava Černína z Chudenic, syna Jana Viléma Černína a Elzy Černínové, rozené z Mitrovic, tvrz se vsí Cerhenice (dnes Cerhonice).
Jan Vilém z Kalenic byl kromě škvořetického zámku majitelem také dvou dvorů, pivovaru a vsí Škvořetic, Mužetic, Hněvkova, Pacelic, Mírče, Důlu (dnes Dolu) a Lomu. V roce 1668 prodal škvořetický statek rytíři Jiřímu Františku Eusebiovi Doudlebskému z Doudleb (viz erb níže), ale již po čtyřech letech (1672) jej od něho koupil zpět a hned roku 1673 opět prodal Ferdinandu Antonínu Malovcovi z Chýnova a Vimperka. V roce 1675 připojil Jan Vilém Cerhenice, jež zdědil po matce, k sousednímu mirotickému panství, které (včetně Lučkovic, ležících 3 km severozápadně od Mirotic) získal podle údaje, citovaného v Šlechtických rodech v Čechách na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti historika Petra Maška, rovněž jako dědictví.
Za zmíněného císařského radu, zemského soudce a hejtmana prácheňského kraje Jiřího Františka Eusebia Doudlebského z Doudleb jímž mimochodem rod Doudlebských z Doudleb roku 1696 vymřel) se později provdala dcera Jana Viléma Lidmila (či Ludmila) Veronika z Kalenic. Roku 1682 oba manželé od Johanky Magdalény Vitanovské, rozené hraběnky z Harasova vdovy po Ignáci Jetřichu Vitanovském z Vlčkovic, koupili tvrz a statek v Čepřovicích východně od Volyně, který o tři roky později prodali hraběti Gundakarovi z Ditrichštejna.
V roce 1688 celé mirotické panství (včetně Cerhenic a Lučkovic), které Lidmila Veronika po otci zdědila, prodali hornorakouskému premonstrátskému klášteru v Schläglu (= Drkolné), který zastupovali jeho opat P. Michael Felder a probošt P. Josef Kaník.
O rok později koupila Lidmila Veronika Doudlebská z Doudleb, rozená z Kalenic, od Diviše Lva Žákavce ze Žákavy ves Zamlekov (dnes Zavlekov) se dvěma tvrzemi (z nichž jedna byla již tenkrát označena jako pustá), který pak 10. května 1707 prodala Adamu Humprechtu Fortunátu Kocovi z Dobrše jenž jej o pouhých čtrnáct dní později prodal se slevou 3 000 fl. Jindřichu Winklerovi z Heimfeldu (či Heinfeldu) na Radnicích a Březině.
Hned o dvou příslušnících rodu Kalenických z Kalenic je zmínka v článku Pavla Toufara Mord rytíře z Lkouše, uveřejněném v čísle 1/2004 periodika Přísně tajné! Článek mimo jiné vychází z Diadochu, O stavu rytířském Bartoloměje Paprockého z Hlohol z roku 1602 a rukopisu Marka Bydžovského z Florentina, který zas čerpal z vyprávění faráře v Čížové Mikuláše Dvořského, jenž byl pamětníkem následně popisovaných událostí:
Během posledního dne svého života (v pátek 24. srpna 1571) se rytíř Ludvík Lorecký ze Lkouše či z Elkouše) vydal ze svého sídla v Šamonicích do Blatné za panem Zdeňkem ze Šternberka, kterého však na jeho panství nezastihl, takže se na zpáteční cestě zastavil alespoň na zámku ve Škvořeticích u Jana "mladšího" Kalenice z Kalenic. Hned následující noci byl pak rytíř Lorecký spolu se svými nezletilými syny Adamem a Zdeňkem na svém dvorci v Šamonicích skupinou vrahů, vedenou proradným rychtářem Petrem Dulíkem, brutálně zabit: údajně byl nejprve Zikou Marouškem udeřen do hlavy čepelí pluhu a poté podříznut děvečkou Důrou, která o několik okamžiků později prořízla hrdlo i malému Zdeňkovi, zatímco jeho bratra Adama po poranění nožem v obličeji, jež mu způsobila šafářova žena Voršila, kordem usmrtil její syn Václav, zvaný Vacek. Ve snaze odvrátit podezření vypravil se rychtář Dulík ještě v noci do vsi, kde křikem probudil několik sedláků, s nimiž se pak vrátil do dvora a předstíral zděšení z hrůzného nálezu. Potom nechal osedlat tři panské koně a se sedlákem Martínkem a kovářem Paškem se vypravil za Zdeňkem ze Šternberka do Blatné, přičemž se cestou zastavili na tvrzi Jana "nejstaršího" Kalenického z Kalenic ve vsi Kožlí.
Uvedený článek mimo jiné potvrzuje pro historiky a genealogy velmi nepříjemnou zkušenost: používání tradovaných a zdaleka ne vždy logicky používaných přídomků "mladší" a "starší" u příslušníků téhož rodu se stejným křestním jménem vede po mnoha letech k velmi obtížné identifikaci jednotlivých osob, což v tomto případě vhodně ilustruje fakt, že Jan "mladší", Jan "starší" i Jan "nejstarší" z Kalenic byli současníci.