| Kocové | Lamberkové | Puteani | Jenšíkové | Taschkové | Další |
Dějiny kalenické tvrze Hvížďalka
Ježovští z Lub
V létě roku 1601 (v některých pramenech je uváděn rok 1602) získal kalenickou tvrz spolu s poplužním dvorem, zahradou, pivovarem, sladovnou, krčmou a celou vsí i nedalekou ves Kejnice Břeněk Ježovský z Lub, od roku 1582 doložený na Železném Újezdci, který pak synům Jetřicha Boubínského z Újezda (Divišovi, Pavlovi, Přibíkovi, Bohuslavovi, Adamovi a Petrovi) požadovanou kupní cenu panství ve výši 9 200 kop míšeňských splácel několik let.
Ježovští z Lub byli větví českého vladyckého rodu Loubských z Lub u Klatov, která do konce XV. století sídlila v nedalekých Ježovech (původní název vsi byl Ježov) u Chudenic, a k němuž mimochodem náležela také první žena Petra Boubínského, řečená Kuňka. Rod užíval erbu, jehož horní polovina štítu byla zprvu červená (později došlo k polepšení této části vložením císařské orlice s rozepjatými křídly), zatímco dolní má více variant: podle jedné ji tvořily modré prstence, jiné prameny uvádějí modré lupeny, a Sedláček dokládá modré a bílé šupiny.
Erb Ježovských z Lub
M. Mysliveček Erbovník 2 (Horizont 1997)
O Břeňkovi Ježovském z Lub pochází první písemná zmínka (citovaná v Ottově slovníku naučném) z roku 1589, kdy je spolu s Bohuslavem Ježovským doložen jako majitel výše uvedeného Železného Újezdce (později Železného Újezdu, dnes osady Karlovce) jižně od Horažďovic. K roku 1603 je již Augustem Sedláčkem uváděn jako vlastník jediný.
V roce 1609 se (snad v Kalenicích) konala svatba Břeňkova syna Jana s Alžbětou Beřkovskou ze Šebířova, na níž byl mimo jiné pozván i Jan Jiří ze Švamberka. Tentýž Jan je pak o rok později zmiňován jako úředník na Chocni ve východních Čechách ve službách Rudolfa Zejdlice ze Šenfeldu.
Ve Státním okresním archivu ve Strakonicích je uchováván stručný soupis dějin kalenické tvrze, jehož autorem byl na počátku XX. století volenický kaplan, čestný konsistorní rada, biskupský notář, katecheta (= učitel náboženství ve škole) a lidový spisovatel P. Václav Chalupský (9. 9. 1887 - 20. 10. 1952). Ten cituje volenický kostelní registr z roku 1611, podle něhož tehdy odvádělo desátek jen šest kalenických chalupníků: Jíra z půl lánu dával žita, ječmene a ovsa, každého obilí po jedné čtvrtni horské, a stejně z půllánů odváděli Zeman, Jílek, Burda, Ceplecha a Václav Vichta.
Roku 1612 Břeněk Ježovský z Lub a na Kalenicích zemřel (jeho ošlapaný mramorový náhrobek o rozměrech 160 x 70 cm s rodovým erbem se nachází v severozápadní části podlahy lodi kostela Nanebevzetí Panny Marie v Nezamyslicích). Kalenice pak zdědil jeden z jeho synů Zdeněk Ježovský, zmiňovaný také v souvislosti s dědictvím po svém bratrovi: pouhé tři roky po Břeňkově smrti (r. 1615) zemřel totiž jeho syn Jan, jenž po sobě kromě vdovy Alžběty zanechal tři nezletilé děti - Adama Ignáce, Alžbětu Johanku a Alenu Kateřinu. Předmětem dědictví byly statky Kamenná a Narysov jižně od Příbrami, jimiž měla vdova Alžběta jištěno své věno. Vzhledem k značnému zadlužení zesnulého Jana (které vyplacení věna znemožňovalo) byla mezi jeho bratry Václavem Ježovským na Miroticích a Zdeňkem na Kalenicích roku 1617 podepsána smlouva, na jejímž základě získala dědictví se souhlasem komisařů zemského soudu Adama ze Šternberka a Zdeňka z Lobkovic Alžběta, avšak s povinností vyplacení podílu všem třem dětem po dosažení jejich plnoletosti.
Podle Sedláčka byl Zdeněk mladík násilnické povahy, který se s dalšími odbojnými šlechtici roku 1620 zavřel (= opevnil) v Sušici. I když však bylo následně město španělským polním maršálem (= generálem) v císařských službách Donem Baltasarem de Marradas (28. 11. 1560 - 28. 8. 1638) dobyto (lépe řečeno se 27. 9. 1620 obléhatelům samo vzdalo), a přestože Zdeněk Ježovský otevřeně vyzýval poddané k odporu proti císaři, dostal jako katolík roku 1623 milost a kalenický statek i s částí Kejnic před konfiskací uchránil (na rozdíl od Václava, žijícího s manželkou Kateřinou v Miroticích, jemuž byla v témže roce zkonfiskována polovina jmění).
Sedláček zmiňuje poměrně nepodstatnou příhodu z roku 1624, kdy Zdeněk po příchodu do mlýna u Mladého Smolivce půl druhého sudu piva bílého rozsekati a na zem rozlíti poručil.
O pět let později (1629) je Zdeněk Ježovský uváděn i jako majitel Mačic (viz fotografie níže), v roce 1636 se stal místopísařem Království českého a roku 1645 zemřel.
Podle první části článku Radka Fukala Z dějin třicetileté války, uveřejněné v čísle 4/2002 periodika Přísně tajné!, prošla v únoru 1645 zdejším krajem švédská vojska, která pod vedením svého vrchního velitele generála Lennarta Torstenssona, hraběte z Ortaly (1603-1651), postupovala ze severu a po obsazení Žatce, Loun, Chomutova a Slaného se dne 19. února všechny jejich oddíly spojily u Krásného Dvora. Dále pokračovaly kolem Plzně ve směru na Klatovy, 23. 2. vypálily Švihov a 26. února se u Horažďovic setkaly s císařskými vojsky, kterým tehdy velel polní maršála od roku 1635 též říšský hrabě Melchior von Hatzfeld (1593-1658). Jelikož se Torstenssonovi nepodařilo dělostřeleckými údery vylákat protivníka z městských hradeb, pokračovali Švédové po levém břehu Otavy. Podle pamětní knihy vyrabovali cestou na Strakonice a Písek kostel ve Volenicích. Zda při tom utrpěla nějakou újmu i kalenická tvrz, není známo (v již dvakrát citovaném novinovém článku, signovaném zkratkou Sky, je zmínka o přítomnosti Švédů v oblasti Kalenic již v roce 1641, ale bez dalšího komentáře).
Po Zdeňkově smrti panství převzal jeden z jeho tří synů (snad nejstarší) Adam Vilém Ježovský z Lub, za něhož byl řešen patrně déle trvající spor o to, zda místní obyvatelé mají odvádět desátky kostelu v Nezamyslicích či ve Volenicích, o čemž svědčí již jednou zde citovaný volenický kostelní registr: Roku 1655 25. června dáno při právě (= soudu) horažďovickém od zavedení tam tří svědkův z Kalenic, že dvůr panský kalenický stálou patří od pradávna k záduší volenickému. Ačkoli volenický farář investoval do soudních poplatků dvě kopy a 48 grošů, rozsudku se zřejmě nedočkal, neboť podle Chalupského soud celou záležitost předal Arcibiskupství pražskému, o čemž svědčí další poznámka ze září téhož roku: Poslu, který do Prahy s memoriálem (= memorandem) k velebné konsistoři za příčinou téhož dvora kalenického šel - 30 grošů. Úsměvné je, že rozhodnutí tak nevýznamné pře mezi faráři dvou vesnic nakonec připadlo hraběti Arnoštu Vojtěchu kardinálovi z Harrachu. Které ze sousedních farností však desátky poddaných z Kalenic přisoudil, není známo.
V roce 1659 došlo v Kalenicích k blíže neurčeným škodám - patrně požáru - díky kterým pak Adam Vilém Ježovský požadoval úlevu na daních.
V listopadu roku 1660 Vilém Adam zemřel a majetek dále spravovala vdova Žofie Dorota Ježovská, rozená Boryňová (zvaná též Boreňka či Bořeňka) ze Lhoty (+1690), která se na základě manželovy závěti stala poručnicí jejich dosud nezletilých dětí Ferdinanda Hynka, Terezie Marie a Jany a v roce 1666 či 1668 odkoupila Mačice.
Na fotografii níže je náhrobek v kapli Panny Marie, připojené k severní straně lodi kostela sv. Václava v Bukovníku; v dolní polovině žulové desky o rozměrech 170 x 88 cm, kryjící vstup do hrobky, je dodnes čitelný nápis: Pohřeb urozeného a statečného rytíře pana Adama Vilíma Ježovského z Lub na Kalenicích a Mačicích spolu s manželkou svou Žofií Ježovskou, rozenou Boryňovou ze Lhoty, i budoucích jejich. Ať odpočívají v pokoji. L. 1690. Letopočet svědčí o tom, že přístavbu kaple (tehdy zasvěcené sv. Josefu) i vybudování hrobky financovala Jana Chanovská z Dlouhé Vsi, rozená Ježovská z Lub, teprve po smrti své matky.
Zatímco Terezie Marie, provdaná Malovcová, obdržela Mačice (s původně gotickou tvrzí), Kalenice zdědil Ferdinand Hynek Ježovský, z jehož éry se dochovala pouze zpráva o přikoupení statku v nedalekých Kladrubech ve farnosti volenické (1675) a poté i kladrubské tvrze (1685 či 1686), která se však už k roku 1598, kdy patřila ke Střele, uvádí jako pustá.
Erb Boryňů ze Lhoty a Roztok
Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VII - Praha a okolí (Svoboda 1988)
Po jeho úmrtí v roce 1690 připadl kalenický statek vdově Anně Lidmile Ježovské, rozené Doudlebské z Doudleb, jež byla zemským soudem určena jako poručnice dvou nezletilých dcer Viktorie Marie a Kateřiny Konstancie. Dne 30. listopadu 1702 Viktorie Marie a Kateřina Konstancie Ježovské panství za 26 600 zlatých prodaly Anně Alžbětě Kocové z Dobrše, rozené Jakardovské ze Sudic. Obě sestry, Kateřina Konstancie (+1709), po matce dědička Hojovic, provdaná později za Václava Arnošta Malovce z Chýnova a Vimperka, i Viktorie Marie (+1719), manželka Jana Josefa Běšína z Běšin na Proseči, byly shodou okolností pohřbeny v kostele Narození P. Marie v táborském augustiniánském klášteře.