| Kocové | Lamberkové | Puteani | Jenšíkové | Taschkové | Další |
Dějiny kalenické tvrze Hvížďalka
Další majitelé
Pro nedostatek finančních prostředků nezískala kalenický velkostatek a tvrz od rytíře Odona Taschka obec (která měla původně o koupi zájem), ale manželé Josef a Emílie Panošovi, kteří již do té doby vlastnili zřejmě několik nemovitostí (přinejmenším dvůr v Kadešicích). Kupní smlouva byla podepsána v Horažďovicích dne 11. 3. 1924 a oba manželé získali statek rovným dílem, což bylo potvrzeno vložením jejich vlastnických práv do zemských desek pod položkou č. 662, o čemž byli vyrozuměni dopisem Zemského soudu civilního v Praze ze dne 25. 6. 1924.
Josef Panoš (* 24. 2. 1882, na fotografii níže se svým loveckým psem) byl synem Františka Panoše (*1839 či 1840 - 8. 7. 1901), nájemce dvorů ve Frymburku a Daměticích, při čemž po otcově smrti převzal damětický dvůr, zatímco na statku ve Frymburku hospodařil údajně jeho bratr.
Se svou ženou Emílií (* 19. 5. 1886) měl Josef Panoš tři dcery: Marii, Blaženu a Moniku. Nejmladší Monika (*1912) se vdala za Dr. Jelínka z Prahy, zatímco prostřední Blažena byla učitelkou a zemřela svobodná v mladém věku. Nejstarší Marie (+ snad roku 1987) se provdala za JUDr. Regala, právníka ze Sušice, s nímž měla syna Evžena.
Dne 9. 11. 1946 zemřela Emilie Panošová. Podle smlouvy o pěstování a dodávce brambor je zřejmé, že přinejmenším ještě 15. 4. 1948 byl majitelem velkostatku stále Josef Panoš. Dne 2. 7. 1948 vyhověl Okresní soud v Horažďovicích Panošově žádosti a prodloužil lhůtu k předložení soupisu majetku jeho zemřelé ženy do 30. 11. téhož roku.
Kromě manželů Panošových a jejich nejmladší dcery Moniky (v době, kdy ještě bydlela s rodiči) patřili k obyvatelům velkostatku také Josefův švagr Josef Mottl, další příbuzná Anna Melková (*1902) a několik tzv. deputátních rodin, jejichž počet se v průběhu let měnil.
Josef Mottl (* 17. 3. či 5. 6. 1899) byl zřejmě velmi svérázný. Byl nevlastním bratrem Emílie Panošové (jejich otec měl údajně celkem deset dětí) a místní obyvatelé na něho vzpomínají jako na člověka značně osobitého a velmi přísného, ale současně slušného a spravedlivého. Jeho poměrně charakteristickým znakem bylo, že chodil zásadně na boso v holínkách. Vlastnil statek v Dražovicích a po smrti své sestry "Týny" také dvůr v Buděticích. Po únoru 1948 se díky své nesporné autoritě v obci stal dokonce správcem kalenického velkostatku, nicméně jeho loajalita k novému režimu měla zcela jistě své meze, neboť někteří z pamětníků dodnes oceňují jeho štědré dary kostelu v Nezamyslicích.
Dne 20. 5. 1932 vydal Okresní úřad ve Strakonicích Josefu Mottlovi potvrzení, že složil přísahu, předepsanou ministerským nařízením ze dne 2. 1. 1854, a získal tak osvědčení jako zřízenec pana Josefa Panoše, majitele velkostatku v Kalenicích, pro ochrannou službu lesní, polní, mysliveckou a rybniční v katastru obcí Kalenice, Kejnice a Volenice s povinností nosit služební odznak a oděv a oprávněním nosit obvyklé zbraně, jejichž použití však bylo povoleno jen v případě nutné obrany. Témuž J. Mottlovi vydal dne 30. 8. 1938 Okresní úřad v Sušici osvědčení, že je státním občanem republiky Československé.
Josef Mottl byl zřejmě posledním člověkem žijícím trvale v kalenické tvrzi. Zemřel v 87 letech v roce 1986 a byl pohřben v rodinné hrobce u brány hřbitova v Buděticích (viz fotografie níže).
Za éry Panošů byly obci ke schválení předloženy minimálně dva plány: roku 1926 měl být vystavěn dřevník na osmi pilířích s bedněnými stěnami podle návrhu Františka Přimdy a o dva roky později otevřená kolna na vozy a stroje se zděnými pilíři, kterou projektoval tesařský mistr Josef Vrána z Horažďovic. Dochoval se i dopis architekta Václava Beneše, stavitele z Klatov, adresovaný Josefu Panošovi 2. března 1929, v němž je rovněž zmínka o chystané stavbě vozové kůlny (součástí dopisu je plán kravína a hnojiště z roku 1929).
Ve Státním okresním archivu ve Strakonicích je uložena písemná zpráva o tom, že dne 8. srpna 1929 v areálu kalenického velkostatku vyhořela stodola.
Ze seznamu, pořízeném k 26. březnu 1932 při příležitosti voleb do obecního zastupitelstva vyplývá, že tehdy měl velkostatek celkem 15 dospělých obyvatel; soupis k 31. prosinci 1932 udává kromě členů rodiny majitelů 7 zaměstnaných rodin, které hospodařily na celkové rozloze 120 ha. Stejné seznamy z konce let 1933 a 1935 uvádějí 6 deputátních rodin a rozlohu 176 ha a 54 a, seznamy z let 1937, 1938 a 1939 rozlohu stejnou a rodin osm.
Z dochované úřední korespondence je rovněž zřejmé, že statkář Panoš ve 30. letech XX. století opakovaně zaplatil roční daň z obratu teprve poté, co proti němu bylo z popudu Berní správy v Českých Budějovicích zahájeno trestní řízení.
Podle vzpomínek místních obyvatel byla kalenická tvrz společenským centrem vsi; pravidelně se zde konala tzv. konopická (= dožínky), kdy na terase hrávala hudba, zatímco pod mohutným javorem býval taneční parket. Také při osvobození obce americkou armádou se zde údajně sešli vesničané a nechyběla ani kapela.
Na seznamu parcel v katastrálním území Kalenice, vyplněného podle zákona z 21. 3. 1948, je jako spoluvlastník statku Kalenice o celkové rozloze 174 hektarů, 61 arů a 3 m2 uvedena Marie Regalová, které ze všech nemovitostí patří 1/4. Ze seznamu není zřejmé, kdy došlo k přidělení nových popisných čísel některým budovám v areálu velkostatku, ale č. p. 1 odpovídá parcelnímu číslu 20/1. Parcelnímu číslu 20/2 bylo přiděleno č. p. 30, parc. č. 24 (bývalá tvrz) č. p. 50 a parc. č. 49 č. p. 37. Obecná cena budovy č. p. 1 činí podle zmíněného seznamu 600 000,- Kčs, u č. p. 50 je částka 250 000,- Kčs. Ve Stavebně historickém průzkumu a architektonickém vyhodnocení objektu z října 2000 je uvedeno, že v č. p. 1 (tzv. dvoře) byla po válce ubytována rodina Raškova a Štěpáníkova a v č. p. 50, Josef Mottl. Co se týče rodiny Raškovy, jednalo se (podle volenické matriky) o Josefa Rašku (* 21. 2. 1925), původem z Velkého Boru č. p. 23, jeho ženu Růženu (* 7. 3. 1927), rozenou Jírovcovou, z Kalenic č. p. 23 a jejich dceru Dagmar (* 30. 6. 1954).
Přestože na Josefa Panoše většina pamětníků vzpomínala v dobrém, byl mu nedlouho po komunistickém únorovém puči v roce 1948 velkostatek zabaven. Protože jako vykořisťovatel neměl nárok ani na důchod, dožil v péči jedné ze svých dcer.
Původně byl údajně pohřben v hrobě svého otce u zdi nezamyslického kostela, avšak na pokyn několika kalenických "soudruhů" byly jeho tělesné pozůstatky později přeneseny do hrobky v novější (= dolní) části hřbitova (viz fotografie níže), kde prý pracujícímu lidu alespoň nebyl tolik na očích. Nápis na zadní části náhrobního kamene svědčí o tom, že přinejmenším ještě v roce 1884 patřila hrobka jinému majiteli, konkrétně důchodnímu ze sousedních Žichovic, který zde v uvedeném roce nechal pohřbít svoji třicetiletou manželku.
Velmi zajímavé svědectví poskytl v prosinci 2011 pan Vladimír Kubíček (* 22. 4. 1945) z Buše nedaleko vodní nádrže Slapy, jehož rodina pocházela z Hořátve u Nymburka, avšak ke své smůle vlastnila přes 62 ha půdy, což v 50. letech XX. století představovalo velké problémy. Otec Miroslav Kubíček (* 21. 1. 1910) byl jako kulak i s rodinou - manželkou Janou, rozenou Zajíčkovou (* 6. 1. 1915), a syny Miroslavem (* 1. 9. 1938), Pavlem (21. 9. 1940 - 14. 12. 2012) a již zmíněným Vladimírem - nucen opustit rodný statek (který se stal součástí Jednotného zemědělského družstva) a 6. 1. 1953 přesídlit do nedaleké Lysé nad Labem. I zde však rodina zažívala opakované příkoří ze strany spoluobčanů, takže se raději na vlastní žádost dne 21. 6. 1955 přestěhovala do Kalenic, kde měl otec přítele, jehož zásluhou zde (na Státním statku Lnáře, odd. Horažďovice, farmě Kalenice) získal místo vedoucího provozu. Z této doby pochází obrázek obytného domu někdejšího velkostatku, který nakreslil patnáctiletý Pavel.
Později byl celý objekt užíván Jednotným zemědělským družstvem ve Volenicích. V této době bývalá tvrz upoutala pozornost PhDr. Miroslava Špeciána (*1949). Jako řediteli Okresního muzea ve Strakonicích se mu v roce 1987 podařilo historickou stavbu s částí původního tvrziště úřední cestou z areálu JZD vyčlenit a poté ji spolu se svou manželkou Dagmar (*1950) sám koupil.
Díky tomuto postupu byl bývalý kalenický velkostatek (č. p. 25) po sametové revoluci navrácen dceři Evžena Regala Janě Vopalecké z České Lípy, avšak v duchu restitučních zákonů již bez tzv. starého zámku a přilehlého pozemku.
Dne 22. prosince 1995 manželé Špeciánovi tvrz Hvížďalku postoupili panu Jiřímu Máškovi. Ten ji jako emigrant z ČSSR v době totality po svém návratu z USA nechal napsat na Marii Stejskalovou (*1964), která se za nedlouho nato stala jeho ženou.
Po Máškově rozhodnutí v důsledku rozčarování z porevolučního vývoje u nás znovu opustit Českou republiku a na ostrově Roatan v Hondurasu vybudovat vlastní pivovar, byla tvrz prostřednictvím novinového inzerátu počátkem srpna 2001 nabídnuta k prodeji. Manželé Pavel (*1965) a Jarmila (*1964) Kubíčkovi Hvížďalku koupili 20. listopadu 2001 a o půl roku později začali s její celkovou rekonstrukcí.
V rámci rozdělení rodinného majetku byly později tvrz i okolní park v Katastru nemovitostí zapsány na jediného majitele, kterým se dne 15. 9. 2014 (zpětně k datu 21. 8. 2014) stal Pavel Kubíček.