|   Popis   |    Majitelé   |    Dějiny   |     Rod     |    Sídla   |

---

|   Kalenicové  |   Sádlové  |   Malovcové  |   Boubínští  |   Ježovští  |
|   Kocové  |   Lamberkové  |   Puteani  |   Jenšíkové  |   Taschkové  |   Další  |

Dějiny kalenické tvrze Hvížďalka

Taschkové

Dne 8. 11. 1879 se Františka Jindřiška Karolína Kräutnerová (4. 10. 1857 - 22. 1. 1928), vnučka Karolíny Jenšíkové z Ježova, provdala za rytíře Karla von Taschka (29. 5. 1847 - 16. 7. 1903), čímž se Kalenice staly majetkem tohoto původem polského a historicky mladého šlechtického rodu, který přišel do Čech na počátku XVIII. století. Jeho příslušníci se usadili v Českých Budějovicích a jihozápadních Čechách a zabývali se především obchodem (většinou se železem) či sklářstvím.

Karlovou matkou byla Marie, rozená Traurigová (1820 ? - 1858 Vídeň), otcem JUDr. František Taschek (2. 1. 1808 České Budějovice - 3. 6. 1867 Vídeň), advokát, c. k. dvorní rada Nejvyššího soudu ve Vídni a v letech 1861 až 1866 (přesně od března 1861) také jeden z prvních poslanců českého Zemského sněmu.

Do rytířského stavu byl František Taschek povýšen ve Vídni 28. května 1867, nedlouho před svou smrtí; od téhož data směl užívat erbu, v jehož modrém štítě byla stříbrná osmicípá hvězda (viz obrázek níže).

Se svou ženou Františkou, rozenou Kräutnerovou, měl Karel Taschek postupně šest dětí - Karla (* 17. 1. 1881), Idu Marii (* 26. 9. 1882), Klaudii (* 16. 12. 1883), Odona Františka Karla (* 10. 11. 1886), Hanuše (Jana) Františka Herberta (* 1. 6. 1888) a Viléma Ferdinanda (* 8. 7. 1896) - z nichž se však dospělého věku dožily jen tři (viz poslední odstavec níže).

Kalenický statek měl podle sčítání lidu v roce 1890 rozlohu 179,63 hektary (z toho 97,29 ha polí, 27,47 ha luk, 4,13 ha zahrad, 6,21 ha pastvin, 1,56 ha rybníků a 42,97 ha lesů), čistý roční výnos 1 500 zlatých (roční daň ve výši 341 zl.) a dle zaknihovaného vkladu z roku 1881 cenu 98 890 zlatých. Náležel k němu zámek a dvůr o rozloze 137,13 ha.

Karel Taschek působil jako diplomat (podle místní tradice i jako úspěšný léčitel) v Číně, odkud si do Kalenic přivezl mimo jiné řadu exotických dřevin, z nichž zcela jistě nejvzácnější je okrasný liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) s velkými zelenooranžovými květy a tzv. dlanitě klanými listy se čtyřmi do špičky vytaženými laloky, který u původního můstku přes potok mezi statkem a tvrzí stojí dodnes (viz obrázek níže).

Kromě Kalenic vlastnili Taschkové i další nemovitosti v blízkém okolí: od roku 1815 drželi zámek ve Štěchovicích (8 km jihovýchodně od Horažďovic), Karel a jeho starší bratr, pražský advokát František (20. 5. 1844 - 2. 6. 1878), byli po otci majiteli zámku v Kladrubech (7 km jihovýchodně od Horažďovic) i tamního statku s pozemky o rozloze 245 ha, a příslušníkům druhé linie téhož rodu patřil zámek v Mačicích (12 km východně od Sušice), sousední Bukovník i přilehlé 342 ha zemědělské půdy.

Traduje se, že Karel Taschek si z Číny do Čech nesměl přivézt nic z toho, co si v době služebního pobytu v Asii pořídil, a proto uvedeným majetkem uhradil stavbu ohradní zdi kladrubského zámeckého parku ve tvaru draka Indioska (jeho restaurovaná hlava je na fotografii níže), která je údajně dílem čínských zedníků. Původně byl na hřbetě draka instalován rovněž bambusový altánek s pagodovitou střechou (viz dobová fotografie) s výhledem na Šumavu.

Zatímco v Kalenicích mezi majitelem tamního velkostatku a obyvateli obce patrně žádné vážnější rozpory neexistovaly, panovaly v nedalekých Kladrubech, kde rodina Taschků žila, vztahy zřetelně mnohem napjatější.

Poprvé vážně zajiskřilo v roce 1883, kdy statkář a obchodník s drogistickým zbožím Karel Taschek navrhl zrušit (popř. i zbourat) kostelík Nejsvětější Trojice na návrší nad obcí z důvodu jeho špatného technického stavu, neboť cena jeho případné opravy (na níž by se na základě tradice více méně musel podílet) podle Taschkova názoru neodpovídala tomu, že se v něm již delší dobu neslouží mše svaté.

Na základě výzvy C. k. okresního hejtmanství ve Strakonicích z 11. ledna 1884 sepsal tehdejší volenický farář P. František Emmer své vyjádření, v němž doložil, že v dotčeném kostele se konají bohoslužby několikrát do roka, a vzhledem k tomu, že kaple, vysvěcená dne 12. 6. 1710, byla vybudována nákladem dvou někdejších majitelů panství (nejprve Rudolfa Kotvice z Kotvic, poté Františka Fruweina z Podolí a jeho ženy Voršily, rozené Mlékovské ze Lhoty), tak pán na Kladrubech k jejímu udržení v dobrém stavu závazek by míti měl. Tento názor přitom podložil poukazem na to, že ačkoli podle dvorního dekretu z 20. 5. 1820 filiální (= farním kostelům podřízené) kostely nemusí mít žádné "patrony", slíbil majitel kladrubského zámku v roce 1852 (kdy patronát odmítl), že na opravu kostela bude přispívat, což následně dodržel.

Není známo, zda strakonické C. k. okresní hejtmanství Taschka k finanční spoluúčasti na opravě svatostánku vyzvalo, nicméně kostelík Nejsvětěší Trojice stojí nad vesnicí dodnes (viz dvě fotografie níže) a jeho kompletně dochovaný interiér představuje velmi cenný příklad lidového baroka.

Jádrem druhého sporu bylo rozdělení kladrubských pozemků mezi velkostatek a obec, při němž se Karel Taschek roku 1859 zavázal, že na výdaje Kladrub bude přispívat částkou, odpovídající jedné třetině celkových obecních nákladů. Po řadu let pak skutečně obci odváděl 40 zlatých ročně, ovšem jen do roku 1885, kdy zjistil, že starosta Kladrub do účetnictví nezahrnuje příjmy z pronájmu obecních pozemků. Když starosta 20. září 1886 podal k C. k. okresnímu hejtmanství na majitele velkostatku stížnost, byla Taschkova námitka (písemně formulovaná horažďovickým notářem Dr. Quidem Růžičkou) uznána a výše jeho ročního příspěvku snížena na 25 zlatých. S tímto závěrem se však kladrubský starosta Václav Brůžek nedokázal smířit, a aby Taschka k platbě původní částky donutil, nechal dne 9. 7. 1888 vzít do zástavy jeho dobytek.

Vleklá pře byla nakonec vyřešena tím, že na starostu bylo podáno trestní oznámení z důvodu defraudace, jež se zřejmě zakládalo na pravdě, jelikož okresním zastupitelstvem v Horažďovicích mu bylo následně uloženo uhradit 150 zlatých, které zmizely z obecní pokladny.

Ani s novým zastupitelstvem Kladrub však Taschek spokojen nebyl, což dokládá jeho písemná stížnost na starostu Františka Prokopa, prvního radního Vojtěcha Boře a druhého radního Jana Pivničku, zaslaná 11. prosince 1900 C. k. ministerstvu vnitra. Píše se v ní, že obecní představitelé již delší dobu řadě kladrubských obyvatel tolerují prokazatelné pytláctví, na němž se dokonce sami podílejí, přičemž stížnosti, podané 7. a 26. 11. 1900 zůstaly bez odezvy.

Dne 3. května 1902 oddal P. František Emmer ve volenickém farním kostele osmnáctiletou dceru Karla a Františky Taschkových Klaudii (* 16. 12. 1883) s o dvacet let starším c. k. soudním sekretářem z Hadersdorfu u Vídně JUDr. Karlem Hlaváčkem (* 13. 4. 1863), synem lékaře Leopolda Hlaváčka (*1819) z Chlumce nad Cidlinou a jeho manželky Jindřišky (* 9. 1. 1833), rozené Jenšíkové z Ježova. Protože nevěsta byla podle tehdejší legislativy nezletilá a navíc v příbuzenském vztahu k nastávajícímu manželovi (byl bratrancem její matky), musela sňatku předcházet řada oficiálních povolení: ze všeho nejdůležitější dispens církevní od překážky příbuzenství v druhém stupni dotýkajícím se stupně třetího od sv. Stolice apoštolské (pod číslem 2930 vydán v Římě dne 16. 4. 1902), úřední dispens pro oba snoubence od C. k. okresního hejtmanství ve Strakonicích (nevěstě potvrzen 16. 4. 1902, ženichovi 21. 4. 1902), církevní dispens pro nezletilou nevěstu (vydán Biskupským vikariátním úřadem v Horažďovicích dne 20. 4. 1902) a nakonec souhlas otce nezletilé (potvrzen Karlem Taschkem na 3. neděli velikonoční 20. 4. 1902 v kostele ve Volenicích a o týden později 27. 4. 1902 i v Mariabrunnu, coby místně příslušném farním úřadě pro Hadersdorf u Vídně, odkud pocházel ženich).

Ve čtvrtek 16. července 1903 rytíř Karel Taschek ve svých 56 letech zemřel na hnisavý zánět průdušek a o tři dny později byl po církevním obřadu, vedeném P. Františkem Emmerem, pochován v rodinné hrobce v centru volenického hřbitova, která původně patřila Jenšíkům z Ježova (viz fotografie níže).

Po manželově smrti přesídlila Františka i s nezletilým synem Odonem (v době otcovy smrti mu bylo 16 let) z Kladrub do kalenického velkostatku, který byl před tím delší dobu pronajímán: k 10. březnu 1886 je ve volenické matrice zemřelých v souvislosti s úmrtím svého čtyřiadvacetiletého syna Viléma na TBC uveden jako pachtýř (= nájemce půdy s povinností ji nejen obdělávat, ale i zušlechťovat) č. p. 1 v Kalenicích Josef Schusser, narozený v Liboci u Prahy, manžel Antonie, rozené Pintrik von Lanzenberg. V letech 1906 až 1910 nechala proto vdova po Karlu Taschkovi většinu obytných i hospodářských budov kalenického velkostatku přestavět.

Dne 1. dubna 1906 podal zástupce majitelky žádost o povolení ke stavbě další stodoly a kolny na parcele č. 3 podle plánu zednického mistra Jaroslava Duška z Týna nad Vltavou. O osm dní nato příslušná komise konstatovala, že plánovaná novostavba bude zčásti na místě shořelé stodoly a kolny, zčásti na panské zahradě, již 20. dubna byla stavba povolena a v srpnu téhož roku zkolaudována.

V následujícím měsíci (26. 9. 1906) se Karlova sestra, amatérská malířka Ida Marie, ve Vídni vdala za c. a k. nadporučíka (a později kapitána) Huberta Hässlera z Plzně.

Dne 22. ledna 1908 oznámila majitelka záměr postavit ubytovnu a opravit veškeré hospodářské a obytné budovy podle návrhů architekta Čeňka Prokopa z Katovic, jehož firma sídlila ve Strakonicích. Podle dochované dokumentace měl být ovčín přebudován na skladiště bez větších zásahů do obvodového zdiva, pouze úpravou fasády, dveřních a okenních otvorů, a zřízením nového krovu. Dále měl být kromě přestavby malých a velkých stájí restaurován tzv. dělnický domek (viz pohled, půdorys a řez) s ponecháním původního obvodového zdiva a krovu. Stavební povolení bylo na základě předložené dokumentace vydáno hned následujícího dne.

Na přelomu let 1908 a 1909 vypracoval architekt Prokop plán stavebních úprav obytného objektu v hospodářském dvoře, jejichž smyslem mělo být rozšíření všech okenních otvorů a zřízení nového mansardového krovu s novou půdní nadezdívkou a hlavní římsou.

V roce 1909 se Klaudie Taschková znovu vdala, tentokrát v Budapešti za c. a k. poručíka Hermana Hässlera (* 14. 5. 1881), patrně staršího bratra manžela své sestry Idy Marie Huberta (*1876). Ačkoli o tom ve volenické matrice není zmínka, musela být v té době už Klaudie se svým prvním manželem rozvedena, neboť JUDr. Karel Hlaváček zemřel ve Vídni až o jedenáct let později (21. května 1920).

Následující zajímavé informace pocházejí od pana Vladislava Hromádky (nar. 29. 12. 1926), jehož rodina do roku 1924 obývala přízemí proti obytnému domu stojící tvrze, označované tehdy jako starý zámek: zatímco vdova po Karlu Taschkovi Františka žila ve výše uvedeném domě (kterému se tehdy říkalo zámeček), její syn Odo František Karel (* 10. 11. 1886) bydlel prý v horním patře tvrze.

Rodině Taschků náležel kalenický velkostatek do roku 1924, kdy jej Františka nabídla k prodeji. Velký zájem o jeho koupi projevilo obecní zastupitelstvo v Kalenicích, ale pro nedostatek finančních prostředků se stal v březnu téhož roku majetkem manželů Josefa a Emílie Panošových.

Podle svědectví již zmíněného Vladislava Hromádky se v přízemní místnosti tvrze s renesanční klenbou narodili dva jeho starší bratři: 28. dubna 1919 Antonín a téměř přesně o rok později (26. 4. 1920) Josef.

Jelikož otec těchto kalenických rodáků Antonín (nar. 13. 6. 1882 v Kladrubech) se záhy po přechodu velkostatku do vlastnictví manželů Panošových (1924) dostal jako zdejší zahradník do konfliktu s patrně velmi panovačnou ženou bratra statkářky Josefa Mottla (o němž je uvedeno více v kapitole Další majitelé), přesídlil s manželkou a dětmi do nedalekých Střelských Hoštic, kde se mu o dva roky později narodil třetí syn Vladislav, v roce 1929 čtvrtý Miloslav, a kde také 12. 1. 1953 zemřel.

Po prodeji kalenického velkostatku se rytíř Odo Taschek i jeho matka Františka přestěhovali do již zmíněného zámečku v Mačicích (viz fotografie níže).

V neděli 22. ledna 1928 Františka Taschková, rozená Kräutnerová, v sedmdesáti letech svého věku náhle zemřela (podle lékařské zprávy na srdeční selhání) a o tři dny později byla pohřbena do rodinné hrobky ve Volenicích.

Prakticky ihned po II. světové válce se stal Odo Taschek trnem v oku místních stoupenců nového režimu, kteří se jej dokonce v roce 1946 pokusili na vlastní pěst zatknout. V závěru neúspešného útěku před nimi se pak Taschek v nedalekém lese zastřelil a byl pohřben nikoli v rodinné volenické hrobce, nýbrž jako sebevrah u zdi hřbitova v Nezamyslicích. Kvůli jeho šlechtickému původu nesměl být hrob navíc označen ani jménem (viz fotografie níže).

Podle vyprávění Štěpána Kadaně (26. 12. 1920 - 15. 9. 2006) z Kalenic žila jedna ze sester Odona před II. světovou válkou se svým mužem německé národnosti na zámku v Kladrubech; po převratu byli prý manželé vyhnáni a zámek vyrabován. Šlo zřejmě o Klaudii a jejího druhého muže Hermanna Hässlera, s nímž se přechodně uchýlila do jiného sídla rodu (pravděpodobně do Mačic či Štěchovic), než spolu definitivně přesídlili do zahraničí: Herman zemřel roku 1956 v Mattersburgu (Rakousko), Klaudie o 14 let později (22. 5. 1969) v německém Trevíru.

Z nápisů na mohyle rytíře Karla Taschka na hřbitově ve Volenicích, vyplývá, že kromě Odona se dospělého věku dožily také jeho již zmíněné sestry Klaudie a Ida Marie (+ 6. února 1910 ve Vídni, údajně na Basedowovu chorobu), zatímco jejich další sourozenci zemřeli v dětském věku: Karel na neštovice v necelých čtyřech měsících (4. 5. 1881), Vilém Ferdinand na zápal plic v nedožitých dvou (25. 4. 1898) a Hanuš (Jan) František Herbert ve všeobecné nemocnici v Prachaticích na tuberkulózu v patnácti letech (13. 8. 1903), pouhé čtyři týdny po smrti svého otce Karla.

| nahoru |